Veronika si uvědomila, že se začala zavírat doma a pobyt venku jí nedělá dobře. Začala kvůli tomu chodit na terapie, které jí velice pomáhaly. Bohužel se do svého terapeuta po čase zamilovala a i když mu něco naznačila, dal jasně najevo svoje zásady.
Když jsem byla dlouhé měsíce
zavřená doma a nákup ve večerce mi činil problém, vyhledala
jsem odbornou pomoc. Začala jsem na sobě úspěšně pracovat s
pomocí terapeuta, do něhož jsem se později zamilovala. Nemá to
budoucnost a musím terapii přerušit, přestože mám dobré
výsledky.
Přestala jsem chodit ven
Živím se jako překladatelka
a jelikož mě zatím nevystřídala umělá inteligence, mám plno
práce. Je pro mě ideální překládat z domova, neruší mě
vnější vlivy. Když jsem chodila do kanceláře, pořád bylo s
kým si povídat, dělat si pauzičky a chodit na delší obědy.
Doma si nastavím svůj režim a práce jde hladce a rychle. Je ale
pravda, že styk s lidmi je důležitý.
Já jsem po roce práce z
domova zjistila, že třeba celý týden promluvím jen s prodavačkou
v obchodě nebo s kurýrem, pokud nepočítám telefonické hovory.
Začalo se mi stávat, že jsem odmítala jít ven. Byť třeba jen
na procházku do parku s kamarádkou, která se nedávno stala
matkou. Nebo jen na kafíčko s přáteli. Pokaždé mě to totiž
hodně psychicky vyčerpalo a necítila jsem se venku dobře.
Později už byl problém i
vyjít si do večerky pro pečivo, šly na mě mdloby. Myslela jsem
si, že je to tím, jak dlouho vysedávám u počítače a pak tělo
rozpohybuji. Jenže jsem si všimla, že je mi zle pokaždé, když
opouštím byt a pak hlavně na ulici. Lekla jsem se a objednala se
na terapie kvůli panickým úzkostem, které jsem si
diagnostikovala.
Chvíli trvalo, než jsem
našla toho pravého
První
dvě sezení s různými terapeuty mi moc nesedly. Sympatie považuji
za nesmírně důležité a v tu chvíli je mi jedno, co všechno
dotyčný vystudoval. Konečně jsem kápla na terapeuta, který mi
vyhovoval. Muž ve středním věku s příjemným hlasem a
pronikavýma očima, které mi ale dodávaly bezpečí.
Dokázala
jsem mu říct cokoliv, pracovat na sobě a přijímat i jeho úhel
pohledu. Postupně jsme se dostávali k jádru mého problému, který
už se objevoval mnohem dříve, ale já ho přehlížela. Vše jsem
zaháněla prací, vysokými nároky a případně vztahy bez
budoucnosti. Díky terapiím jsem si uvědomila hodně věcí a
pracovala na sobě.
Po
malých krůčcích jsem začala svoji paniku zvládat i ovládat.
Uměla jsem pracovat se stavem, kdy „to na mě šlo“. Uběhlo půl
roku a já cítila, že se na každou terapii těším už úplně
jinak. Těšila jsem se na svého terapeuta, cítila jsem k němu
velkou blízkost. Když jsem se nechala unášet představami o našem
společném životě, pochopila jsem. Byla jsem do něj zamilovaná.
Váhala jsem, zda se mu
svěřit
Podle
indicií jsem vydedukovala, že není ženatý. Přesto jsem ale měla
velké zábrany v tom, abych mu svoje city projevila. Nakonec jsem to
udělala jen tak napůl a bylo to docela trapné.
„Slyšela jsem, že se stává, že pacientky ke svým terapeutům začnou cítit něco hlubšího,“ začala jsem po jednom sezení a cítila,
jak se mi žene krev do tváří. On mi odpověděl naprosto v klidu:
„Stává se. Já jsem profesionál, jinak bych takovou práci ani nemohl dělat.“ Podíval se na mě tak, že jsem jasně pochopila,
že zde naše konverzace končí. Bohužel asi bude muset skončit i
naše terapie, protože nedokážu city potlačit a kazí mi to naše
sezení. Velká škoda, protože bylo velmi efektivní.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
