Valerie je bezradná. Celý život vychovává dcery stejně. Obě mají stejné geny, přesto je jedna anděl a druhá tak trochu rebelka. O divokou dceru se Valerie momentálně bojí.
Před sedmnácti lety se nám s manželem narodily holky – dvojčata. Na první pohled naprosto stejné. I mně dalo prvních pár týdnů zabrat, abych je rozeznala.
Holky byly jako miminka hodné. Asi tušily, že se musím vyspat, jinak nefunguju. Od narození se budily jen jednou za noc a přibližně ve stejný čas, takže jsem byla spokojená a přes den mohla bez problémů pečovat o děti i domácnost. Byl to zápřah, ale s manželem jsme to zvládli. Standa byl skvělý. Neměl problém vyluxovat nebo uklidit hračky.
Po práci vzal často holky do kočárku a šel na dlouhou procházku. Já mezitím uvařila nebo vyžehlila. Jako rodina jsme fungovali bez hádek a se Standou jsme byli sehraná dvojka. Standa byl holkami nadšený. Když byly větší, dokázal si s nimi hrát celé hodiny a vydržel vše. Kolikrát seděl na zemi, ve vlasech měl desítky sponek, byl nalíčený a trpělivě držel, když mu dcery lakovaly nehty. Pohled na ně jsem milovala.
Justýnka byla odmala klidná a trpělivá. Ráda si malovala, musela být upravená, oblečení jí muselo ladit a často si sama od sebe myla ruce. Anička byla její pravý opak. Byl jí plný byt. Měla ráda sport a nebavilo ji nic, kde se muselo sedět. Mohla jsem jí obléknout cokoliv a bylo jí to jedno.
Ještě na základní škole byly holky nerozlučná dvojka. Musely chodit do stejné třídy a vyžadovaly, aby spolu seděly v lavici. Vypozorovala jsem, že se nejvíce bavily spolu. Byly kamarádské, ale nejlepšími kamarádkami si byly navzájem. V deváté třídě se to zlomilo. Justýnka chtěla jít na gymnázium, ale Anička neměla takové studijní výsledky, aby zvládla tak těžkou střední školu. Chtěla jít na ekonomku a studium na vysoké jí nic neříkalo. Na rozdíl od Justýnky, která toužila být veterinářkou.
Justýnka nám dělala radost. Ve škole prospívala s vyznamenáním, sama se vzdělávala ohledně zvířat a byla to taková jemná citlivá slečna. Zato Anička byla číslo. Na ekonomce skoro propadala, začala nosit dredy a do uší si nechala napíchat několik náušnic. Chodila zásadně v temných barvách, neustále oblečená do mikiny a širokých kalhot. Anička se distancovala i od své sestry. Často se stalo, že přišla domů opilá. „Aničko, co blbneš? Nelíbí se mi, jaké máš kamarády. Co je to za partu, že pijete alkohol a flákáte se po městě?“ vyptával se manžel.
Anička mlčela a z její tváře bylo znát, že si o nás myslí, že jsme trapní starci. Před dvěma dny Aničku přivedla policie. Prý byli přistiženi, jak sprejem ničili fasádu panelového domu. A navíc bylo vidět, že je dcera mimo. Hned nás napadlo, že je pod vlivem drog.
Druhý den jsme začali jednat. U lékaře jsme sehnali doporučení, kam se obrátit. Chceme dceru umístit na odvykací kúru, a separovat ji tím od party kamarádů, která ji stáhla na dno. Věříme, že když jsme vše podchytili v začátku, ještě není pozdě. Ale jsme v šoku z toho, že dítě z milující rodiny, které dostalo lásku a péči, může spadnout do takových problémů. Stačí špatní kamarádi a průšvih je na světě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
