Mám opravdu zvláštní rodinu. Otec prvního dítěte mé dcery Pavlíny žije ve svém vlastním světě. Otec číslo dva utekl z porodního sálu a už jsme ho nikdy neviděly. A otec číslo tři? Ten si vede dobře, i když na svatbu čekáme už docela dlouho…
Dívají se na mě jako na podivína
Když jdu s vnoučaty ven, připadám si jako v cirkusu. Nevím, na co se soustředit nejdřív. Zda na to, aby se vnoučata nerozutekla jako holubi, nebo mám řešit všechny ty zvědavé pohledy. Lidé se tváří, že se dívají do dálky, ale mě neoklamou. Z jejich semknutých rtů lze vyčíst jen pohrdání a možná i lítost.
„Tak co, jak to všechno zvládáte?“ ptají se mě občas sousedé, ale cítím, že je v tom skepse a odsouzení.
I když bych se nejraději propadla pod zem, nedám na sobě nic znát. Obvykle řeknu, že mi vnoučata, dcera a budoucí zeť dělají radost.
Upravím si svou imaginární korunu, zvednu hlavu a jdu dál. Co jiného mi zbývá?
Moje dcera otěhotněla
Dívám se na svá vnoučata a přehrávám si v hlavě, jak to všechno začalo. Nejprve přišel na svět Karel, tomu je už osm. Pavlína ho porodila před maturitou. To je ideální čas, aby se mladá žena stala matkou, že? O těhotenství se zmínila až ve chvíli, kdy to nešlo dál skrývat.
„Mami, musím ti něco říct…“ začala se ošívat na židli.
Cítila jsem, že přijde něco, co navždy změní můj život. A nespletla jsem se.
„Jsem… těhotná…“ hlesla.
Nastalo ticho. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo praštil pánví do hlavy. Otevřela jsem ústa, zavřela je, pak zase otevřela. Připadala jsem si jako ryba vyvržená na břeh.
„Těhotná? Ty? S kým?“ zeptala jsem se po chvíli.
Samozřejmě jsem věděla, že to nebude žádný princ na bílém koni. Jinak by se mi pochlubila, že s někým chodí.
„S Danielem. Ale neboj, miluje mě a postará se o mě i o dítě…“
Tím bych si tedy nebyla tak jistá. Pamatuji si, jak Daniel jednou přišel na návštěvu. Byl to zasněný blonďák s dlouhými vlasy, jehož největší dilema bylo, jestli jít do kina nebo na pivo. Nedokázala jsem si ho představit, jak jednou rukou přebaluje dítě a druhou se snaží udržet práci, aby uživil rodinu. A měla jsem pravdu. Daniel zmizel v mlze své vlastní důležitosti…
Znovu byla těhotná
Pak přišel otec číslo dva, protože moje dcera si myslela, že nejlepší nový začátek je s novým partnerem. Vlastně ani nevím, co na to říct.
„Mami, já jsem…“ nemusela ani dokončit a já hned věděla, kam tím míří. Proč zkouší moji trpělivost?
„Zase?“ pravděpodobně jsem vykřikla tak, že to slyšeli i sousedé.
„No, s Radkem, ale bude to v pohodě. Neměj strach…“ řekla, jako by mluvila o nějaké banalitě.
A tak na svět přišla Lenka, které je dnes šest.
Radek se držel docela dlouho. Počkal až do Lenčina narození, kdy se zeptal sestry, kudy se jde ven z porodního sálu… Od té doby jsme ho neviděly. Možná je to tak lepší. Radek, řidič kamionu s vášní pro fotbal a výtržnosti, nebyl vhodný materiál na manžela.
Třetí těhotenství
Pak následovaly tři roky klidu, takže jsem si myslela, že dceřina divoká léta jsou pryč. Měla dalšího přítele a vypadalo to, zmoudřela. Pak jednoho dne přišla za mnou se zvláštním výrazem v obličeji. Takový jsem zatím viděla jen dvakrát…
„Mami, s Dominikem se budeme brát. Máš radost?“ zeptala se.
Brát se? Moje Pavlína? Skvělé, ale… najednou se mi v hlavě rozblikala červená kontrolka.
„Neříkej, že jsi zase…“
Sklonila hlavu a začala žmoulat okraj své blůzy. Pamatuji si, že byla modrá s krajkou.
„No… vlastně ano… Ale tentokrát je to jiné. Dominik mě požádal o ruku. Koukej!“ ukázala mi ruku s jemným stříbrným prstýnkem.
Dominik na tom zjevně nebyl finančně nejlépe, když nedokázal koupit ani zlatý prsten. Musela jsem udělat kyselý obličej, protože Pavlína rychle dodala, že šetří na svatbu.
To mě trochu uklidnilo. Musím přiznat, že Dominik na mě udělal celkem dobrý dojem. Nešlo ani tak o to, že mi přinesl kytici fialek, které mám ráda, což si musel zjistit, protože to nejsou květiny typické pro tchyni. Ale věděla jsem, že studuje právo a pak bude pracovat ve firmě svého otce. To už byly slušné vyhlídky…
Na svatbu stále čekáme
Musel být opravdu zamilovaný do mé Pavlíny, když souhlasil, že bude vychovávat dvě děti, které nebyly jeho.
„Pomáhá mi získat lepší alimenty,“ řekla Pavlína jednoho dne pyšně.
„Daniela by bylo potřeba přesvědčit, aby vůbec něco platil,“ poznamenala jsem, protože jsem slyšela, že je věčným studentem literatury a filozofie a živí se psaním básní.
„Jo, na tom pracujeme,“ usmál se Dominik.
Na svatbu zatím nedošlo, přestože Pavlína už porodila dvě další děti – Maju a Jakuba. Naštěstí Dominik opravdu pracuje v otcově kanceláři. A možná se časem stanu se hrdou tchyní advokáta s vlastní kanceláří. Do třetice všeho dobrého, ne?
Sousedé se přestanou posmívat a začnou závidět, až si dcera s manželem koupí vilu. A mít v rodině právníka, to je velká výhoda. Dominik opravdu vyřídil lepší alimenty. Pavlína také brzy získá magisterský titul z angličtiny a plánuje pracovat jako učitelka. Možná se nám konečně podaří slepit tuhle naši komplikovanou rodinu dohromady…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
