S Milenou chodím už půl roku a stále jsem do ní blázen. Je to neuvěřitelně atraktivní žena, nezávislá a úžasná v posteli. Kdybych ji měl popsat jedním slovem, bez váhání bych řekl, že je dokonalá. Tedy… téměř dokonalá, protože existuje jedna věc, která mě pokaždé, když si něco naplánujeme, dohání k šílenství. Milena totiž nikdy nepřijde včas.
Dochvilnost jí nic neříká
Ani jednou nepřišla na schůzku včas. Nemám na mysli drobné zpoždění nebo neškodnou patnáctiminutovou prodlevu. To mi nevadí. Ale párkrát přišla až o hodinu a půl později!
Neměl jsem tušení, co se děje. Děsil jsem se, že ji srazilo auto nebo že ji někdo přepadl. Posílal jsem jí zprávy a ptal se, kde je. Když konečně dorazila, s obřím úsměvem mi vysvětlovala, že potkala starou kamarádku ze školy a musely si toho hodně říct. Jindy zase říkala, že v obchodě byly obrovské slevy, a tak si musela prohlédnout celý sortiment, aby náhodou o něco nepřišla. A výmluvy pokračovaly dál…
Zpočátku jsem to snášel klidně. Nechtěl jsem působit jako nějaký šílenec, takže jsem se usmíval a říkal, že se nic neděje, a že jsem rád, že dorazila.
Ale nakonec mi došla trpělivost. Vždy jsem byl dochvilný a obecně nesnáším zpoždění, pokud k tomu opravdu není dobrý důvod. Chápal bych zpoždění kvůli důležité schůzce v práci, nečekané události, nemoci blízkého člověka nebo poruše auta. Takové důvody bych zvládl bez většího stresu. Ale setkání s kamarádkou, nákupní horečka nebo jiné hlouposti? To už je obyčejná neúcta…
Hrála na city
Několikrát jsem Mileně řekl, že mám lepší věci na práci než čekat, jestli ji uvidím přes výlohu kavárny, nebo stát někde na rohu jako socha. Varoval jsem ji, že pokud se příště zpozdí, nebudu na ni čekat. Uhodnete, co udělala? Ne, ani se neomluvila, ani neprojevila žádnou lítost…
Nejprve se na mě podívala těma svýma velkýma, krásnýma očima. Vypadala překvapeně a pak… se začala tvářit jako malá holčička. Třesoucím se hlasem řekla, že jsem býval mnohem trpělivější a chápavější, že nečekala, že jí budu vyčítat pár minut zpoždění, a že mi na ní možná už ani nezáleží. Protože když muž miluje ženu, počká na ni…
Když jsem to poslouchal, měl jsem smíšené pocity – nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Ani domluvy, ani varování nefungovaly, a tak jsem se rozhodl změnit strategii. Začal jsem chodit na naše schůzky alespoň o třicet minut později. Říkal jsem si, že když už na ni stejně musím čekat, využiji ten čas rozumně.
Můj plán fungoval skvěle. Milena neměla o ničem ani tušení, protože jsem stejně vždy dorazil před ní. Byla spokojená, přesvědčená, že trpělivě a bez reptání čekám na ni. Ale před pár dny se situace nečekaně otočila a vypukla skutečná bouře…
Překvapila mě
S Milenou jsme se domluvili, že v sobotu večer půjdeme do klubu. Chtěl jsem, abychom se trochu pobavili, zatancovali si a poseděli u drinků. Domluvili jsme se na osmou, takže jsem dorazil o dobrých čtyřicet minut později. V klidu a pohodě.
Kdykoliv jsme se měli setkat mimo domov, měla minimálně hodinové zpoždění. Pak vysvětlovala, že potřebuje čas na úpravu – převlékání, úpravu vlasů, líčení a podobně. Tvrdila, že to všechno zabírá spoustu času. Byl jsem přesvědčený, že to tentokrát bude stejné. Bezstarostně jsem vkročil do klubu a… padla mi čelist. Milena už seděla u baru a nervózně se koukala na hodinky.
Myslel jsem, že jí prostě vysvětlím, že jsem přišel pozdě, protože mě šéf nechal déle v práci, a tím to skončí. Vždyť to bylo poprvé, co jsem se zpozdil, a navíc, ona sama chodila pozdě neustále. Doufal jsem, že to pochopí.
Ale nic z toho! Dřív než jsem stihl něco říct, Milena na mě zaútočila a začala křičet. Prý tam už skoro hodinu čeká jako nějaká hlupačka a hodně jsem ji tím ranil.
„Mohl jsi mi aspoň zavolat! Ale ty ne, proč bys to dělal, že? Velký pan důležitý se přece nebude obtěžovat!“ pokračovala dál ve výlevu.
Byla tak rozzlobená, že jí došel dech. Využil jsem příležitosti a pohotově poznamenal, že teď alespoň sama zjistila, jaké to je, když ten druhý přijde pozdě a ani se neobtěžuje dát vědět. A obvykle jsem na ni čekal mnohem déle…
Byl jsem v šoku
Myslíte, že ji to uklidnilo? Vůbec ne! Byla ještě vzteklejší. Začala křičet, že to je úplně jiná situace, že to nechápu, že ona nikdy nepřijde pozdě bez důvodu, a že já jí aspoň mohl zavolat. A pořád dokola.
„Víš, jak jsem se cítila, když jsem seděla sama u baru? I ten barman na mě koukal s lítostí, když mi naléval další drink. Nenechám se takhle ponižovat!“ zakřičela a odešla z klubu.
Ani jsem se nehnul, abych ji dohonil. Byl jsem v šoku z toho, co udělala. Nemohl jsem uvěřit, že někdo, kdo chodí pozdě pořád, mi teď kvůli tomu udělá takovou scénu. A navíc si myslí, že je to úplně jiná situace, takže si to může dovolit. Proč? Čekání je čekání. Tečka.
Nebudu za ní běhat jako nějaký zamilovaný puberťák. Mám přece svoji hrdost, ne? Jakmile zmizela ve dveřích, požádal jsem barmana o dva panáky a pustil jsem se s ním do vážné diskuze o ženských vrtoších. Než večer skončil, oba jsme se shodli na tom, že muž, kterému se podaří rozluštit záhadu ženské mysli, si zaslouží Nobelovu cenu. Možná i dvě.
Od té doby se mi Milena vyhýbá jako čert kříži. Nezvedá mi telefon a na moje zprávy neodpovídá. Jediné, co jsem od ní dostal, byla krátká zpráva, že to ode mně nečekala. A že pokud ji nepožádám o odpuštění, můžeme se rozloučit.
To se snad zbláznila! Za co bych se měl omlouvat? Vždyť jsem jí nic neudělal! Aspoň teď ví, jaké to je, když si někdo dává načas a nechá toho druhého čekat. Omlouvat se nebudu, protože nemám důvod…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
