Hvězda seriálu Slunečná, herec Karel Zima, je živoucím důkazem toho, že láska přichází v každém věku. Jedenáct let od rozchodu s manželkou začal randit s mladší Lucií, kterou si před dvěma lety vzal. Rok po svatbě se jim narodil syn Eliáš. V rozhovoru pro magazín promluvil Zima o svém otcovství po padesátce, ale také o snech, které vůči synovi má. Co obdivuje na ženách a proč si té své tolik váží?
Herec Karel Zima (52) se na podzim objeví v novém seriálu televize Prima Kamarádi, který má podtitul „přátelství je víc než láska“. Karel s tím trochu polemizuje, sám by mohl o lásce dlouze vyprávět. Jedenáct let od rozchodu s manželkou, se kterou má dvě děti, Agátu (23) a Jonáše (20), byl sám.
Dokud mu v roce 2018 do cesty nepřišla o devatenáct let mladší Lucie. Dva roky ji uháněl, randit začali v roce 2020 a svatba proběhla v létě roku 2022. Rok nato se narodilo jeho třetí dítě, syn Eliáš. „A už je tu s námi. Náš Eliáš. 3,64 kg. Dnes 10:43. Díky Tobě, láseno Lucko. Miluju vás,“ radoval se před rokem sympatický herec, který po padesátce začíná nový život.
Karle, jaká je vaše role v seriálu Kamarádi?
Hraju jednoho z bratrů Chaloupkových, Honzu, a skvělé je, že bráchu mi hraje můj kamarád Leoš Noha. Jsme takové typické vesnické figurky, které má asi každá obec. Vždycky se k něčemu přimotají a jsou to vtipné figury celého seriálu.
Mottem seriálu je „Přátelství je víc než láska“. Souhlasíte s tím? Není občas láska silnější?
Tohle je diskutabilní. Každý si to dokáže vyložit jinak a pro každého slova přátelství a láska znamenají něco jiného. Netroufal bych si to rozsoudit.
Jste otec tří dětí, ale nejmladšího syna jste měl až po padesátce. Je to pro vás teď náročnější?
Myslím, že to není náročnější, je to svým způsobem hezčí, protože s postupem času si člověk čas a hodnotu času víc uvědomuje a užívá. Je to mnohem intenzivnější.
Přizpůsobujete pracovní projekty tomu, že máte doma malé dítě? Snažíte se trávit více času doma?
Mám to pořád stejné, ale dokud jsem nebyl ve vztahu, nebyl jsem na nikom závislý. Mohl jsem natáčet a hrát v podstatě nonstop. To teď pochopitelně nedělám, protože si chci malého užít. Ale práci všichni potřebujeme.
Vidíte ve všech svých dětech nějaké společné prvky? Co je všechny spojuje?
Určitě je to podoba, všichni tři jsou mi podobní. Malý Eliáš je pohodář a Agáta s Jonášem byli jako děti také hodně veselí. Jeden velký rozdíl je v tom, že tenhle náš malý v noci spí. Starší děti nespaly vůbec, každou půlhodinu byli vzhůru.
Máte pořád dost energie?
To se musíte zeptat mé ženy, ale asi ano. Já jsem si uměl představit, že budu mít ještě dítě, jen jsem nevěděl, jestli ještě potkám někoho, s kým by se to dalo uskutečnit. A potkal.
Kam hodláte Eliáška směrovat? K uměleckému světu?
Vůbec nikam a neměl jsem to ani u svých starších dětí. Nemám žádné ambice, a co ho bude bavit, to bude dělat. S manželkou bychom oba chtěli, aby dělal nějaký sport – nemyslím vrcholově. Pochopitelně, že pokud ho to bude táhnout k vrcholovému sportu, tak mu to také nebudu rozmlouvat. Jen ho budu varovat, že „vrcholovým sportem k trvalé invaliditě“.
Ale sport je skvělý a já jsem to štěstí neměl, že by rodiče byli v tomto směru uvědomělí a že by mě k tomu vedli. Nevyčítám jim to, ale zpětně je mi to líto. Žádný sport jsem nedělal a horko těžko to doháním v dospělosti. Takže sport a jazyky, to je také jasná věc.
Za vás by ten sport byl třeba fotbal?
Je to úplně jedno. To, co ho bude bavit. Malinko si myslím, že týmový sport dá člověku do života trošku víc, nebo něco jiného než třeba tenis.
Čeho si na své ženě – nebo na ženách obecně – nejvíc vážíte? Nemůže mi totiž uniknout, jak krásně se o svoji ženu Lucii staráte a jak hezky o ní mluvíte.
Myslím, že vy ženy jste zkrátka nejlepší v tom, co nedokážeme my muži. To znamená snést bez remcání velkou bolest a přijmout úděl, který je vám narýsovaný. Tím myslím menstruace, těhotenství, porod, poporodní období, kojení, nevyspání. Nikdo se vás žen neptá, co se to s vámi děje, a jestli se vám to líbí, nebo ne. Celý ten hormonální mixér, který se v člověku musí dít, když z vás vyjde další člověk. To si neumí nikdo z nás mužů představit.
Jak by podle vás v kůži ženy dopadl muž?
My chlapi, přestože toho také hodně vydržíme, tak jsme ve finále zvyklí, že si můžeme dupnout a říct: „Ne, tohle bude jinak.“ Ale to vy ženy nemůžete. Úplně nevím, jak by se k tomuhle chlapi stavěli, a kolik z nich by skončilo na psychiatrii nebo by si to hodili – možná devět z deseti. To na vás, ženách, samozřejmě obdivuji.
Přijmout nelehký úděl a potom samozřejmě přijmout to, že máte omezený čas plodnosti. Zmetek chlap – vůbec nevím, jak si to zasloužil – ten může až do stáří a mnohdy to dítě ani nechce. Ženy dítě dost často chtějí a není s kým, nebo jim uteče plodná doba. Je mi vás líto a zároveň vás obdivuji, protože jsem ve vaší kůži nikdy nebyl a tohle nemohl zažívat.
Na fotografie spokojeného táty Karla Zimy s jeho nejmladším synkem Eliášem se můžete podívat v naší fotogalerii.
