Tomáš se po rozvodu rozhodl prodat byt v Praze a přestěhovat se do malé vesničky na Moravě. Ruch velkoměsta mu už lezl na nervy a cítil, že potřebuje změnu. Vesnice mu poskytla přesně to, co hledal. Tomášovi přijde vtipné, jak jsou jeho sousedé zvědaví. Není téma, na které by se nezeptali.
Vyhořel jsem. Roky jsem dřel jako kůň bez ohledu na víkendy nebo svátky. Moje pozice hlavního programátora to vyžadovala. Jenže pak si tělo vybralo svou daň. I moje manželka Jana si vzala to, co jí náleželo.
Chápu, že se se mnou rozvedla. Věčně jsem nebyl doma, a když jsem tam byl fyzicky, stejně jsem jí pozornost nevěnoval. Buď jsem telefonoval, nebo řešil nějaký pracovní problém s kolegy. Nebylo se čemu divit. Ta firma byla moje a já nesl příliš velkou zodpovědnost za své zaměstnance. Když Jana odešla, zasáhlo mě to. Byla součástí mého života, a najednou jsem se vracel do prázdného bytu.
A pak se mi vše sesypalo jako domeček z karet. Byl jsem na tom psychicky tak špatně, že jsem nemohl spát, byl unavený a vůbec se mi nechtělo pracovat. Byl jsem schopný jenom koukat do stropu a ležet. Dva měsíce jsem takto existoval a můj stav se nelepšil. Na sílu jsem se do všeho nutil a v ničem neviděl smysl. Jednoho rána jsem došel k závěru, že musím začít jinak, jinde a odhodit ze sebe ten balvan, který celý život vláčím.
Prodal jsem byt s terasou v centru hlavního města a pořídil si pěkný malý baráček na Moravě. Prodal jsem firmu a nechal se tam zaměstnat. Už budu řešit jen přidělené projekty a vykonávat práci z pohodlí domova. Jednou za čas se otočím v Praze, abych se v práci ukázal osobně. Představa, že jsem odhodil své starosti, byla balzámem pro mou duši. Já, typicky městský člověk, jsem začal pěstovat zeleninu, starat se o zahradu a provádět drobné opravy na domě.
Po čase jsem cítil, že to byl krok správným směrem. Na vesnici čas plynul klidněji. Svůj nový domov jsem vnímal jako ozdravný restart a splněný sen. Na koho jsem si ale musel zvyknout, byli moji sousedi. Neměli žádné zábrany a bylo pod jejich rozlišovací schopnost posoudit, co jsou vhodné otázky, a co už ne. Prostě je něco zajímalo, a tak se zeptali. Jejich bezprostřednost hraničící s drzostí mě fascinovala.
Například moje stará sousedka se klidně zeptala, za kolik jsem prodal byt v Praze a kolik mi zbylo, když jsem koupil dům. Soused se mě bez mrknutí oka zeptal, čím se živím. Když jsem mu řekl, že teď už jsem jen programátor a že firmu jsem prodal, hned se zeptal za kolik. Jinou sousedku zajímalo, proč nemám partnerku, a naprosto na rovinu mi řekla, že jestli jsem homosexuál, tak že se to tady moc nenosí. Bavím se tím, jak si mě lidé oťukávají a vyhodnocují, kdo že se to do jejich vesnice přistěhoval.
Těším se na nějakou vesnickou zábavu, abych trochu zapadl do kolektivu. Poctivě chodím nakupovat do místního obchůdku, kde se vždy na přítomné tetky hezky usměju a polichotím jim. Ihned pookřejí a jsou jako med. Dokonce už začínají pomlouvat své sousedy, abych si na ně dal pozor. Odzbrojila mě prodavačka, když mi velmi netradičním způsobem prodala drahý kozí sýr: „Mám tady sýr, co za chvíli budu muset vyhodit. Nikdo ho nechce, je drahý. Ale vy si ho koupíte, vy na to máte.“ Byl jsem bez šance odmítnout. Dala mi ho do košíku a bylo. Tato hra a prostředí mě baví. Baví mě, že vesnice má osobitý ráz a je to úplně jiné prostředí než chladná a pulzující uspěchaná Praha.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
