Standa žije v domě po prarodičích. Když ho rekonstruoval, snažil se zachovat jeho původní ráz. Také na zahradním domku nechal na původním místě krásné kované srdce, které kdysi vytvořil Standův děda. A právě toto srdce mu zachránilo život.
S manželkou Olgou jsme se po svatbě nastěhovali k prarodičům. Netvrdím, že toto soužití někdy nepřineslo napětí, ale v globálu na něj vzpomínám s láskou.
Dnes už naprosto chápu jednání dědy a babičky. Jsem v jejich letech, a kdyby mi někdo mladý chtěl bourat to, co jsem vytvořil, asi by se mi to nelíbilo stejně jako tehdy mému dědovi. Byl jsem mladý a plný ideálů, když jsme se k nim s Olgou nastěhovali. Zahrada se mi zdála neupravená, všude byl podle mě nepořádek a společné prostory jsem chtěl rekonstruovat. Jenže jsem narazil na dědův odpor. „Stando, klidně to tu srovnej se zemí, ale až tu s babičkou nebudeme. Teď s tím nesouhlasím. Ve svém patře si dělejte co chcete, ale jinde se nic měnit nebude,“ rázně prohlásil děda.
Tehdy jsem to bral jako křivdu, nespravedlnost a nepochopení. Dnes už tak radikální nejsem. Naopak dědu plně chápu. Když s babičkou zemřeli, bylo mi čerstvých 40 let. Už jsem neměl tolik elánu jako ve dvaceti, a tak jsme s Olgou zbourali jen přístřešky pro chov drůbeže, různé kůlničky a zlikvidovali jsme velkou hromadu hnoje uprostřed zahrady. Domu jsme ponechali původní ráz a jen jsme ho lehce zmodernizovali. Všechny tři děti měly svůj pokoj a na zahradě jsme si konečně drobnou rekonstrukcí zahradního domku pořídili i pergolu. Zatravnili jsme užitnou plochu a vysázeli okrasné keře.
Zahradní domek byl po technické stránce v pořádku, ale vypadal žalostně. Děda ho stavěl z toho, co kde našel nebo sehnal zadarmo. Proto jsme se s Olgou rozhodli, že mu opatříme nový kabát v barvě domu a na čelo jsme pověsili kované srdce. Vrátili jsme ho na původní místo, jako vzpomínku na předky, kteří toto místo vybudovali.
Pergolu jsme využívali hodně. Každý víkend jsme grilovali, děti si do ní zvaly kamarády, a když bylo v létě v noci horko, dokonce jsme si zde s Olgou několikrát ustlali na lehátku.
Osudného dne jsem opravoval sloupek u vrat. Stál jsem na chodníku před domem, v ruce držel nářadí a uvažoval nad problémem s usazením vrat. Seběhlo se to všechno strašně rychle. Bolela mě záda, a tak jsem se posadil. Najednou se ozvala rána a ze zahradního domku spadlo kovové srdce po dědovi. Udělal jsem pár kroků k domku, že srdce seberu a podívám se, zda se pádem nerozbilo. Najednou se za mnou ozvala ohlušující rána.
Otočil jsem se a koukal na tu spoušť. V místě, kde jsem před pár okamžiky stál, bylo auto. Sloupek byl rozbořený a jedno křídlo vrat zdemolované. Běžel jsem k autu, zvonil na náš zvonek. Manželka vykoukla z okna a já křičel: „Volej záchranku a policii!“ Díval jsem se na mladého muže za volantem. Seděl a usmíval se. Byl evidentně opilý nebo pod vlivem drog. Nic mu nebylo. Dokonce se pokoušel auto nastartovat a odjet.
Nicméně měl vybočené kolo a zdeformovanou kapotu, takže mladík neodjel. Záchranáři mi potvrdili, že je pod vlivem drog. Chtěli ošetřit i mě, ale když jsem jim sdělil, jakou kliku jsem měl, jen poznamenali, že jsem se podruhé narodil. Policie sepsala protokol a prý mi ho elektronicky zašlou, abych měl podklad pro vyřízení škodní události u pojišťovny. Jsem abstinent, ale toho dne jsme si s Olgou dali panáka. Jsem přesvědčený, že mám svého anděla strážného v podobě dědy. Určitě zařídil, že to kované srdce spadlo v pravý okamžik, abych se vzdálil od místa, kam ve velké rychlosti nabouralo auto.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
