Bydleli jsme v klidné čtvrti obklopené zdánlivě idylickými domy, ve kterých žily zdánlivě spokojené rodiny. Bylo to zkrátka místo, kde sousedská soudržnost panovala na všech frontách. Tedy alespoň do té chvíle, dokud se k nám nepřistěhovala ta nová cuchta. Tu mi byl čert dlužen.
Na první pohled to vypadalo, že je to jen další fajn příchozí do našeho pohodového sousedství. Ale brzy se ukázalo, že její přítomnost není tak nevinná, jak se zdá. Začalo to drobnými gesty zdvořilosti a povzbuzujícími úsměvy, ale postupně se to začalo vyvíjet do něčeho mnohem více intimního. A to vše směrem k mému manželovi.
Byla velice přitažlivá, o tom žádná, a co víc, věděla to o sobě a také s tím tak nakládala. Doteky, které byly překvapivě smělé a úsměvy, které měly sílu rozpálit vzduch kolem nás. Rozpálilo to i nás, vdané ženy, co se snažily před tou saní uchránit své druhy. A můj manžel? Ten prevít byl její přítomností okouzlený ze všech nejvíc. Ta káča ho úplně oblbla a on jí vše spolknul i s navijákem.
Cítila jsem se zrazená, neviděná a opomíjená. Můj manžel, kterého jsem milovala a v něhož jsem vždy měla důvěru, se zdál být jako zhypnotizovaný.
Div mu nenacpala prsa před nos
Rozhodla jsem se zakročit. Sebrala jsem poslední síly a zbytek hrdosti a napřímo ho konfrontovala.
„Aleši, tohle musíme řešit. Nemůže to takhle pokračovat! Ta harpyje má na tebe políčeno a ty jí to všechno dovoluješ!“
„O co ti jde, Mileno? Alice je prostě přátelská sousedka, nic víc,“ říkal, jako kdybychom se bavili o tom, co budeme o víkendu nakupovat v krámě s jídlem.
Začala jsem ztrácet kontrolu a utrhla jsem se na něj: „Přátelská sousedka? To mi říkáš ty? Vždyť ta žena ti div nenacpe prsa před nos!“
Flirtovat je prý normální
„A co je na tom špatného? Nejsme přece ve středověku. Lidé se baví, flirtují, to je normální,“ snažil se argumentovat s lehkým úsměvem, což mě ale jenom ještě více rozčílilo.
Byla jsem rudá jak rak. „Tohle není jen o flirtu, Aleši. Vidím, jak se na ni díváš. A ona na tebe. To snad nemyslíš vážně, co mi tady říkáš!“
„Uklidni se, prosím tě. Nic se neděje. Je to jen trochu zábavy, nic víc.“ Alešova tvář byla uvolněná a bezstarostná, jako by se nechumelilo.
Moje nervy začaly být dost nadranc a začala jsem ztrácet kontrolu. „Ale já se neuklidním! Je to absurdní! Myslíš, že to, co děláš, je normální?“
„Ale kde vidíš problém? Opravdu nechápu, co tě tak rozčiluje. Jenom se bavím. A ty bys měla taky,“ vysmíval se mi do obličeje, úplně bez starostí. „Já to neberu vůbec vážně. Je mi to jen příjemné…”
„Nemůžu uvěřit, že tohle říkáš…“ To už se mi draly slzy do očí. Jeho laxnost a ignorování celé situace mě rozplakaly. Měla jsem doma chlapa, kterému jsem očividně byla úplně lhostejná. Po všech letech, které jsme spolu zažili, přímo před mýma očima koketuje s nějakou nafintěnou cuchtou. A já pro něj už asi neznamenám nic.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
