Davové šílenství aneb, co má jeden, musí mít za nějaký čas všichni. Princip, který hýbe světem a v lidských nitrech je tak nějak zakódovaný. Přesto existují výjimky, které se z hlavního proudu vyčleňují. Své o tom ví Sofie, jejíž dcera Natálie dělá vždycky „všechno jinak“.
Natálku máme s manželem rádi a nedáme na ni
dopustit. Je to hodná holka a vždy byla. Nikdy si brekem nevynucovala hračky nebo
pamlsky, a když už něco chtěla, jednoduše řekla co. Moje
sestra ji bere jako „druhou dceru“ a pozitivní zkušenost s ní mají i
sousedé. Potěšilo nás například, když jedna starší sousedka Natálku
nedávno pochválila za to, že jí ochotně pomohla s nákupem od vstupních
dveří, kde se potkaly. Prý se jí sama nabídla, což je od
jedenáctileté slečny, jejíž vrstevníci bojují s prvními záchvaty
puberty, více než skvělá reakce.
Dceru za slušnost samozřejmě chválíme a to, že je jiná, přijímáme s radostí. Přesto ne vždy je to snadné. Jak řekla i
naše psycholožka, ona není týmový hráč a nevyhovuje jí slepě následovat stádečko. Nefungují na ni reklamy ani nová koloběžka sousedčiny dcery. Má svůj rozum, a když se jí nějaká věc nelíbí, mít ji nebude, ani
kdyby ji měl každý.
Do školy si například už ve čtvrté třídě vynutila nosit
učení jen v rukách. Když jsem se ptala proč, odpověděla mi, že se ve třídě
přes všechny ty pytle nedá ani dýchat, navíc kdekdo o ně zakopává, učitele nevyjímaje, a hlavně nemusí mít všechno, co mají druzí… Což o to, bydlí od školy minutu chůze a těch pár sešitů, co potřebuje, hravě v náruči přenese. Ovšem
způsob, jakým nám věc vysvětlila, nás zarazil. A nebyli jsme jediní.
Brzy totiž následovala první poznámka za nenošení věcí do
školy, konkrétně batohu. Atypické sdělení jsem sice doma podepsala
s mávnutím rukou, jenže brzy následovala další. Nakonec jsme s manželem
rezignovali a věc šli s její třídní řešit osobně. „Vždyť úkoly odevzdává splněné a učí se dobře, tak proč by si ještě měla potit záda pod báglem, když nechce? To fakt jen proto, aby se neodklonila od nepsaného dress codu školy?“ tázali jsme se třídní, která
nakonec pod tíhou argumentů ustoupila a Natálii nějaký čas nechala. Ne však
nadlouho.
Nedávno se dceři zalíbilo chodit v lodičkách na vyšším
podpatku. Vzhledem k tomu, že sportovní oblečení prakticky nenosí,
neviděla jsem jediný důvod proč jí nevyhovět a boty nepořídit. Stalo se, přičemž
pak už jen z obrázku šatny, kde všichni mají vyrovnané tenisky
a ona lodičky, měla Natálka radost. S manželem jsme cítili, jak jí
možnost rozhodnout si o vlastním stylu dělá dobře. Spokojený žák je dobrý
žák.
Jenže, světe, div se, zanedlouho přišla další poznámka, lépe řečeno
vzkaz domů. Stál v něm údiv nad Natálčinou „drahou obuví“, která se do školy nejen
„moc nehodí“, ale navíc prý ještě může u někoho vyvolávat touhu ony
boty odcizit… Nad absurdním vzkazem jsme se doma spíše zasmáli. „Myslím, že jediný, kdo by o takové lodičky stál, bude právě paní učitelka a určitě už umírá vzteky, že nemá velikost 37,“ chechtal se manžel.
Upřímně, z Natálky
máme radost i přes poznámky, ačkoliv na druhé straně se samozřejmě
obáváme budoucnosti. Nebýt týmový hráč totiž nepřináší v řadě okamžiků
štěstí, zvlášť pak v uspěchané moderní době. Přesto jí fandíme, ostatně stejně
jako každému člověku, který se nebojí být svůj, a doufáme, že jí individualita co
nejdéle vydrží.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
