Vždycky jsem slýchal, že muži jsou nezodpovědní, zatímco ženy, které obvykle nesou břímě domácích prací a výchovy dětí, trpí.
Podle mámy je manželství důležité
Říkala to také moje máma, která to pak neustálým lamentováním nad muži vštípila mně a mému bratrovi. Když si brácha hned po škole udělal dítě, otcovství se nezříkal a oženil se. Máma z jeho manželky sice nebyla příliš nadšená, ale co mohla dělat?
„Co si můj syn nadrobil, to teď bude muset sníst,“ prohlásila a před svatbou v kostele dala novomanželům své požehnání.
Své rady potom předávala i mým sestrám Monice a Sylvě. Varovala je, aby si nenašly flákače nebo podvodníky a aby se před svatbou nedejbože neocitly v jiném stavu. „Když nebudeš mít papír, chlap ti může říct, že si není jistý, jestli to dítě je jeho,“ opakovala.
Monika i Sylva její rady poslechly. Našly si dobré manžely, kteří se nebojí práce ani péče o rodinu. Obě už mají děti, a to v „předpisovém“ termínu. Jen já jsem stále svobodný, i když jsem ze čtyř sourozenců nejstarší.
A vypadá to, že právě já budu mít nemanželské dítě, přestože bych se moc rád oženil s matkou své dcery. Už víme, že to bude holčička. S Alicí jsme se shodli na jménu Adriana. Ale to je asi tak jediné, na čem jsme se shodli…
Je úplně jiná než holky z vesnice
Měl jsem pár holek, ale žádná mě nezaujala natolik, abych se chtěl usadit. Blížila se mi třicítka a stále jsem byl sám. Řekl jsem si, že musím pryč z vesnice, jinak si nenajdu vhodnou partnerku. Začal jsem hledat práci ve městě a do měsíce jsem makal v zahradnictví.
Tam jsem poznal Alici. Zdála se mi tak odlišná od dívek z naší vesnice. Byla sebevědomá a dokázala se postavit šéfovi, který toho o pěstování rostlin moc nevěděl. Alice, stejně jako já, vystudovala zahradnictví a byla v tom doma. To se mi na ní líbilo.
A navíc mě přitahují takové ženy. Má krásné blond vlasy, modré oči a hezkou tvář. Má taky plné tvary a… nebudu lhát, zamiloval jsem se také do jejích tvarů. Často jsem v noci snil o tom, že se jí budu moci dotýkat. Ale na to jsem musel ještě pár měsíců počkat…
Nechtěla prstýnek
Když mému otci diagnostikovali vážnou nemoc, s mámou se rozhodli prodat farmu a přestěhovat se do města. Polovinu peněz otec rozdělil mezi mě a moje sourozence. Za svůj podíl jsem si koupil dvoupokojový byt. Jakmile jsem vymaloval a trochu se zabydlel, pozval jsem Alici na návštěvu. Tehdy jsme už byli dobří přátelé.
Po několika měsících jsme spolu začali chodit. Alice se sice ke mně nenastěhovala, stále bydlela u matky, ale většinu nocí trávila u mě. Když mi řekla, že je těhotná, byl jsem štěstím bez sebe.
Koupil jsem prstýnek a požádal ji o ruku. A pak přišlo nepříjemné překvapení. Alice prstýnek nechtěla. Řekla, že se svatbou můžeme počkat, že si není jistá, jestli ji vůbec potřebujeme. Nejdůležitější prý je, že se milujeme a respektujeme a že spolu budeme vychovávat dítě.
„Papír k tomu nepotřebujeme,“ řekla rozhodně.
„Nemiluješ mě?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Jak jsi na to přišel? Samozřejmě, že tě miluju, ale nemusíme se brát. Dnes je jiná doba. Můžeme být volní, a přitom šťastní,“ opakovala, ale já se s tím nedokážu smířit.
Možná časem změní názor
Zatím jsem prstýnek schoval do šuplíku a čekám. Možná si to Alice rozmyslí, až se narodí naše dcerka. Možná sama dospěje k názoru, že svatba jí dodá větší pocit jistoty. A uvěří, že ji nechci nijak omezovat, jen chci, abychom byli šťastní.
Prostě, když už budu otcem, rád bych byl i manželem. Několikrát jsem Alici prosil, aby si to dobře promyslela. Pro dítě je lepší, když má oba rodiče oficiálně spolu, když má matka stejné příjmení jako otec…
A ona mi na to vždy s úsměvem řekne, že jsem trochu staromódní. Je to opravdu staromódní, chtít si vzít ženu, která mi brzy porodí dceru? Nemůžeme být tradiční rodinou? Už jsem se smířil s tím, že svatba nebude v kostele, stačí mi civilní, i když vím, že mi to rodiče nikdy neodpustí. Ale Alice stále nechce slyšet o formálním svazku. Ani její matka není na mé straně, protože říká, že manželství je nejistá instituce.
Jak se teď podívám své matce do očí?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
