Simona se obává, že je prokletá. Od prvního dne ji totiž nesnášela matka jejího přítele Filipa. Když dva roky po svatbě umírala, nezapomněla Simoně pošeptat, jak moc ji nemá ráda. Od té doby se mladým lepí smůla na paty.
S matkou mého přítele jsme nezačaly nejlépe. Bohužel jsem se dopustila faux pas. S Filipem jsme se posmívali jejímu účesu a ona to slyšela. To byl pravděpodobně spouštěcí moment její nenávisti.
Byli jsme tenkrát poprvé na návštěvě u Filipových rodičů. Celý náš vztah si přítel dělal legraci z účesu, který nosila jeho matka. A když jsem ji poprvé uviděla, pochopila jsem. Budoucí tchyně měla na hlavě trvalou, natupírovanou do obřího květáku. Vypadala legračně. Když nám šla připravit do kuchyně limonádu, Filip se na mě šibalsky podíval a řekl: „Tak co, je to pravda?“ A já se zasmála a přiznala: „Filipe, to je velký. Takový květák nosit na hlavě, to chce odvahu. Tvoje mamka vypadá legračně.“
A bylo to. Moje hláška, kterou budoucí tchýně slyšela, odstartovala její nenávist. Později, když mi moje chování vyčetla, jsem se jí omluvila. Nestačilo to. Vracela mi mou neomalenost stonásobně. Kdykoliv jsem přišla na návštěvu, kritizovala můj vzhled. Vysmívala se mému oblečení i líčení. Filipa naše šarvátky mrzely, ale bral je na lehkou váhu. Já ne, věděla jsem, že mě jeho matka upřímně nenávidí. A pak mě Filip požádal o ruku a jeho matka si neodpustila poznámku: „To teda radost nemám, přibrat do naší rodiny tuto nevymáchanou hubu. Ale tvoje volba. Počkám si na rozvod.“
Filipova matka nenáviděla celý svět. Všichni sousedi byli nesnesitelní, manžel byl k ničemu a Filip trdlo, které si nedovedlo najít ani pořádnou nevěstu. I na svatbě se tchyně tvářila kysele a já se celý obřad obávala, jakou ránu nám zasadí v okamžiku, kdy nám bude přát šťastné manželství. Stalo se. Vyslechla jsem si: „Nemám tě ráda, ale co zmůžu. Gratuluju.“ Snažila jsem se být dobrou snachou. Na každou návštěvu jsem tchyni donesla květinu a tchánovi čerstvě upraženou kávu. Marně. Moje faux pas nemělo být nikdy odpuštěno.
Slavili jsme první výročí svatby a tchyně na tom byla zdravotně velmi špatně. Bez předchozích příznaků jí našli rakovinu ve finálním stádiu. Za měsíc zemřela. Snažili jsme se jí s Filipem pomoci a střídali jsme se u jejího lůžka. Svou péčí jsme jí chtěli dopřát odchod doma, v kruhu rodiny. Jenže i když na tom tchyně byla velmi zle, dokázala zašeptat: „Nenávidím tě.“ To mi rezonuje v uších i rok po její smrti a věřím, že mě proklela. Nebo ještě hůř, že její duch ovlivňuje můj pozemský život.
Když jsme přestali truchlit, odjeli jsme s Filipem na dovolenou. Vraceli jsme se už tři. Otěhotněla jsem. Tři týdny odpočinku a relaxu na krásném místě u moře byl balzám na mou ztrápenou duši i tělo. Jenže štěstí netrvalo dlouho. V desátém týdnu jsem samovolně potratila. Za dva měsíce jsme se začali snažit o miminko znovu a opět se scénář opakoval. Celý rok po tchynině smrti máme smůlu. Zažíváme pocit štěstí a pak pád na samé dno.
Nedávno se mi zdál sen. Nikoho jsem v něm neviděla, ale zcela zřetelně jsem slyšela hlas tchyně. Smála se. A pak pronesla, že to je její pomsta – nezažiju radost. Nebudu chovat v náručí dítě, o to se postará. Probudila jsem se celá zpocená a vyděšená. Jsem racionální člověk, ale ten sen mě nalomil. Je to jen výplod fantazie? Shluk myšlenek, práce mozku, potlačený strach? Nebo opravdu existuje něco mezi nebem a zemí? Přeci pro jednu pitomou hlášku nebudu trpět do konce života.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
