Nevím přesně, co mě tehdy přimělo udělat to. Možná zoufalství, možná strach, že nebudu mít dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že se všechno zvrtne tak rychle. Že to skončí takhle. Že já, vzdělaná žena, si zvolím cestu, kterou jsem dříve považovala za nemožnou… a nemorální.
Trápilo mě, že nemůžu otěhotnět
S Karlem jsme se o dítě snažili dlouhé roky. Každý měsíc to bylo stejné – naděje následovaná zklamáním. Utratili jsme spoustu peněz za odborníky, testy a různé vitamínové doplňky. Neustále jsem kontrolovala svou tělesnou teplotu, sledovala svůj cyklus, počítala plodné dny.
Karel pořád říkal, že musíme být trpěliví. Ale jak dlouho to může člověk vydržet? Moje trpělivost už byla téměř u konce.
„Nevím, co ještě můžeme udělat,“ řekla jsem Karlovi jednoho večera, když jsme leželi v posteli. Byli jsme vyčerpaní, nejen z práce, ale i z toho neustálého tlaku. Den za dnem jsem se cítila stále bezmocnější.
„Jednou se to podaří, miláčku,“ uklidňoval mě. „Musíme věřit. Možná ne hned, ale… Nemůžeme to vzdát.“
Postupem času mě jeho slova přestala uklidňovat. Přestala mít jakýkoliv význam. Už jsem nemohla poslouchat ty fráze. Začala jsem ztrácet naději a s ní i poslední zbytky radosti ze života. Byla jsem uvězněná mezi zoufalstvím a apatií. V práci jsem se snažila soustředit, ale každý pohled na těhotnou ženu, každá konverzace o dětech… to všechno ve mně vyvolávalo vlnu hořkosti. Cítila jsem, že nic jiného nemá smysl. Viděla jsem se jako „neúplná žena“, ta, která nemůže otěhotnět…
Kamarádka mě zavolala na vesnickou zábavu
Tu noc, kdy se všechno změnilo, byl Karel na služební cestě. Zůstala jsem doma sama, uvězněná se svými tíživými myšlenkami. Měla jsem za sebou další těžký den, protože jsem si udělala další těhotenský test, který mě nepotěšil. Volala jsem Karlovi, plakala, a on, jako obvykle, říkal, že to není konec světa. Ale pro mě to konec světa byl.
Pak mi najednou zavolala kamarádka Anička. Šla s partou na zábavu do sousední vesnice.
„Pojď s námi. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky…“ přemlouvala mě.
Normálně bych odmítla, protože vesnické zábavy nemám moc ráda. A co bych tam také dělala v mém věku? Jsou plné mladých lidí, které neznám, a podezřelých typů, kterým se snažím vyhýbat.
Ale tu noc jsem potřebovala něco jiného. Potřebovala jsem utéct od své pochmurné reality. Nechtěla jsem myslet na svůj život. A udělala jsem něco, co bych za jiných okolností neudělala. Souhlasila jsem…
Měla jsem říct ne
A pak jsme stáli u kulturního domu v sousední vesnici. Dovnitř proudily davy, hudba duněla, světla blikala a vzduch byl cítit laciným alkoholem a cigaretami. Nejdřív jsem se cítila nesvá, jako bych sem nepatřila. Všichni kolem se bavili, tančili a smáli. Cítila jsem se jako outsider, ale po pár drincích mi to začalo být jedno. Alkohol mi pomohl uvolnit se, ale také mi zamlžil mysl. Anička se smála, že mě už dlouho neviděla takhle uvolněnou.
„Simčo! Tak co, už se bavíš?“ zeptala se a podávala mi další drink.
„Možná… až moc dobře,“ odpověděla jsem, zatímco se mi začal točit svět.
Když jsem vyšla ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, uviděla jsem jednoho muže. Neznala jsem ho, ale na tom tehdy nezáleželo. Byl vysoký, pohledný a vypadal jako chlap, který se ničeho nebojí. O chvíli později ke mně přistoupil.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se, když si všiml, že jsem možná trochu přebrala.
„Jo, jen… trochu moc drinků,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Možná bych tě měl doprovodit domů…“ navrhl a já, navzdory zdravému rozumu, souhlasila.
Neodvedl mě na taneční parket ani k autu. Šli jsme na procházku po okolí. Mluvili jsme spolu celkem dlouho, i když už ani nevím, o čem. Pak jsme se vrátili k sálu. Ale nešli jsme dovnitř. Přešli jsme do parčíku, který byl o dvě ulice dál.
Nechala jsem se unést okamžikem. Neměla jsem to dělat. Dobře jsem to věděla. Ale té noci nic nemělo význam. Nic kromě úniku před bolestí, prázdnotou, tou nesnesitelnou potřebou, kterou jsem nemohla naplnit…
Ráno jsem se probudila ve své posteli, ale s obrovským pocitem viny. Karel měl přijet za pár dní a já cítila, že jsem udělala něco špatného. Ale už se to stalo. Nepřemýšlela jsem nad důsledky, on se to stejně nedozví…
Jsem těhotná
O pár týdnů později jsem se začala cítit jinak. Nejprve to byla jen únava, kterou jsem přičítala stresu. Ale když se mi zpozdila menstruace, věděla jsem, že něco není v pořádku. Když jsem kupovala těhotenský test, tak se mi třásly ruce, že jsem sotva trefila nákupní košík.
No a pak jsem uviděla dvě čárky na testu… Nevěděla jsem, co si mám myslet. Cítila jsem radost, strach nebo úlevu? Pravděpodobně všechno najednou.
„Bože můj, jsem těhotná…“ řekla jsem nahlas a těhotenský test mi vypadl z třesoucích se rukou. Nemohla jsem uvěřit, že se to konečně stalo. Hluboko uvnitř jsem věděla, že něco není v pořádku. Karel přece nemohl být otcem!
„Mám pro tebe překvapení,“ řekla jsem mu, když se vrátil z práce.
„Co se stalo?“ zeptal se trochu vyplašeně.
„Jsem těhotná…“ pronesla jsem dvě slova, na která jsme oba tak dlouho čekali.
Na jeho tváři se objevila směsice nevěřícnosti a štěstí. Přiskočil, aby mě objal a líbal.
„Věděl jsem, že se to povede! Věděl jsem to!“ opakoval a já cítila, jak mě tíha mého tajemství s každým okamžikem stále víc drtí.
Nemohla jsem mu říct pravdu. Ne teď, když konečně dostal to, po čem vždycky toužil. Viděla jsem jeho štěstí, jeho nadšení. Také jsem měla jsem to, po čem jsem toužila. Cítila jsem se, jako bych vyhrála něco, o co jsem tak dlouho bojovala. Ale byla to hořká výhra, plná pocitu viny…
Místo radosti cítím stud
Měsíce plynou, moje břicho roste a všichni kolem mi gratulují, ale já místo radosti cítím stud. Nedokážu se lidem podívat do očí, hlavně Karlovi. Každé jeho laskavé slovo, každý dotyk, mi připomíná, co jsem udělala. Že jsem ho zklamala. A sebe taky.
Ale zároveň mám to, co jsem chtěla. Jsem těhotná. Moje tělo mě nezradilo, i když jsem musela riskovat, abych toho dosáhla. Stálo to za to? Nevím. Někdy se uprostřed noci probudím, pohladím si břicho a cítím, jak mi po tvářích tečou slzy.
„To všechno kvůli tomu, že jsem tak dlouho nemohla otěhotnět,“ říkám si někdy, když se snažím pochopit, co se stalo. Udělala jsem něco, čeho bych nikdy nebyla schopná. Ale mám to, co jsem chtěla. Cíl byl dosažen, i když jinou cestou. Tak co…
To dítě bude moje, bez ohledu na to, kdo je jeho otec. Už teď ho miluji, přestože vím, že jeho narození bude začátkem mnoha lží. Ale možná jednoho dne najdu odvahu říct Karlovi pravdu…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
