Děti mají v povaze být neustále v pohybu, a pokud takové jsou, měli bychom je v tom podporovat. Když je zajímá lézt po stromech nebo chytat v trávě brouky víc než mobil, pak je to přece skvělé. Stejný názor má i Šimon.
Náš Pavlík je velice divoké dítě, už když byl miminko, všimli jsme si, že nevydrží ani chvilku v klidu. Brzy se otáčel na bříško a šmejdil v postýlce. Ale rozhodně jsme tomu byli rádi, zdravé a živé dítě je dar.
Máme doma malou opičku
Psychomotorický vývoj našeho syna Pavlíka byl skutečně velice rychlý. Brzy seděl, lezl všude jak motorová myš, a když začal chodit, nechodil, ale hned běhal. „Ten je ale šikovný!“ radovali jsme se. V batolecím věku nás párkrát docela vyděsil, protože vylezl na cokoli nebo kamkoli.
Takže asi ve dvou letech se vyškrábal na babiččino auto, po okně a po stěračích. Když jsme šli kolem plotu, vylezl na něj. Museli jsme dávat pozor, aby odněkud nespadl, protože výšky, zdá se, miloval. Prostě byl jako malá opička.
Psychiatr nám vysvětlil, že je to normální
Pavlík chvilku neposedí, potřebuje být neustále v pohybu. „Pojď, půjdeme si kreslit,“ nepřichází vůbec v úvahu, namaluje čáru a už ho to nezajímá. Moje žena měla takovou tu naivní maminkovskou představu, jak si budou spolu stříhat a lepit, ale to s ním vůbec nejde. Musí být pořád vyčerpaný.
Denně chodíme ven, do parku nebo na dlouhé procházky do lesa, jinak by Pavlík zbořil dům, a když je opravdu ošklivé počasí, tak aspoň běhá po schodech nahoru dolů… „…je to prostě živé dítě,“ říkáme si. Přesto jsme navštívili lékaře a čekali jsme, že diagnóza bude ADHD – a, světe, div se, nebyla.
Psychiatr nám naopak řekl, že mnozí dnešní rodiče by nejradši posadili děti někam do kouta s mobilem nebo mu pustili pohádky a měli od nich pokoj. Ale dětem je vlastní pohyb, vždyť minulé generace lezly po stromech, lítaly po venku, za stolem tak maximálně dělaly úkoly. A dneska? Veškerá zábava je vsedě! „Buďte rádi, že je váš kluk živý a akční! Kéž by mu to vydrželo!“ spráskl ruce doktor.
Sport je pro takové děti východisko
Nedávno jsme byli v divadle a Pavlík byl úplně v klidu a nadšený, takže to s ním tak špatné není. Jenom je trochu živější. Takovým dětem se doporučuje sport, a také hudba. Takže Pavlík začal hrát na piano a cvičí tak, že když běží kolem klavíru, tak si zabrnká a běží dál. Občas si spolu zakopeme mičudou nebo jdeme běhat, a kromě toho Pavlíka vodíme na tenis. Sport ho baví natolik, že se rozhlížíme po nějaké vhodné základní škole, kde by ho v něm podporovali.
Vyprávím tenhle příběh především proto, aby si rodiče uvědomili, že jakmile mají doma živé dítě, ještě to neznamená poruchu – a naopak by měli být rádi, že jejich potomek není pecivál přilepený k mobilu. Ideální by bylo najít mu sport, který ho bude bavit a kdoví, třeba z něho jednou bude šampion.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
