Říká se, že není radno důvěřovat nikomu. Ani nejlepší kamarádce.
Přesvědčila se o tom i Šárka, která na pár měsíců „svěřila“ svého partnera do
péče kamarádky. Když se pak vrátila, zjistila, že je všechno jinak.
Dostala jsem skvělou nabídku – odjet studovat na prestižní školu do USA. Původně to mělo být na jeden semestr, nakonec z toho byl skoro celý rok. Když jsem se vrátila, neměla jsem partnera ani kamarádku.
S Janičkou, jak jsme Janě všichni říkali, jsme se
skamarádili během studia na střední škole. Už když nastoupila, používala se u ní
zdrobnělina. Když jsem se ptala spolužáků, kteří ji znali z devítky, dozvěděla
jsem se, že: „…je moc hodná, neublížila by ani mouše, každému pomůže, tak možná že proto se jí říká Janička.“ Neřešila jsem to, brala to, jak to je –
a netrvalo dlouho a staly jsme se nejlepšími kamarádkami. Jedna na druhou
nedala dopustit, pomáhaly jsme si s úkoly i se vším ostatním. Nehledě na
mobily – mohly jsme si denně volat – jsme se navštěvovaly a byly spolu skoro
nonstop.
Takže se dalo očekávat, že budeme pokračovat ruku v ruce
i na vysoké škole. Vybrali jsme si mezinárodní vztahy (s tím, že třeba později
vycestujeme). Jenže ouha! Janička nebyla přijata. Trochu brblala, ale přesvědčovala
mě, že mezi námi se tím nic nezměnilo. „Mám tě ráda stejně, jako dřív!“ prohlašovala.
Nastoupila do zaměstnání do jedné veliké firmy, já začala chodit na vejšku,
nebyly jsme spolu už tolik jako dřív, ale zdálo se, že se mezi námi nic
nezměnilo.
Dostala jsem nečekanou nabídku
A co kluci? To bylo něco, co nás spojovalo nejvíc. (Tedy až
po módě.) Jakmile měla jedna nebo druhá zálusk na nějakého borce, okamžitě jsme
spolu rozebraly pro a proti. Janička kluky trochu střídala, ale nevyčítala jsem
jí to – koneckonců jsem měla díky ní vztahový seriál v přímém přenosu! Já
jsem naopak brzdila a věnovala se spíš studiu. Ale sem tam jsem si taky
zaskotačila.
Pak
jsem potkala Ctirada. Vtipné, že? Šárka a Ctirad! Možná že i to bylo důvodem,
že jsme spolu začali chodit docela na vážno. Janičku jsem nezanedbávala, logicky
jsem dávala přednost spíš lásce, ale seznámila jsem je spolu a občas jsme
vyráželi do světa ve třech. „Ten tvůj kluk je báječnej, normálně ti ho závidím!“ říkávala Janíčka. Když jsme byli se Ctiradem skoro rok a pomalu
plánovali budoucnost, dostala jsem nabídku na studia do USA. Probírala jsem to
s oběma, jak se svým klukem, tak se svojí nejlepší kamarádkou. „Vůbec neváhej a jeď! Co je to půl roku?“ prohlásila Janička a Ctirad byl taky
pro.
A tak jsem odletěla za velkou louži. Nějaké návštěvy tam ani
doma jsme se Ctiradem neplánovali, letenka není nejlevnější a věděli jsme, že
můžeme být díky technologiím denně v kontaktu. Preventivně jsem ale
pověřila Janičku, aby na Ctirada dohlédla. „Občas spolu někam zajděte, ať nesedí pořád doma,“ doporučila jsem jí navíc.
To, co následovalo, se stalo zřejmě proto, že se můj pobyt na
americké univerzitě protáhl na celý rok. Později se ke mně doneslo, že Janička roztrušovala,
že: „…nakonec tam stejně zůstane, proč by se vracela? Nabídnou jí práci…“ a něco takového zřejmě zkoušela i na Ctirada. Takže se stalo to, že spolu zašli ven (jak jsem jim doporučovala), pak i domů, a nakonec i do postele. Dobré duše mi to sdělily, ale ani to nebylo
třeba – poznala jsem to sama, když se oba ode mne odstřihli.
Zní to neuvěřitelně, ale moje nejlepší kamarádka mi přebrala
kluka. A ani se za to nestyděla. A ani Ctiradovi to nebylo blbý! Ztratila jsem
oba dva. Kuriózní ovšem je, že se stejně po pár měsících rozešli. Ale zpátky
jsem nevzala ani ji ani jeho. Tak skončilo kamarádství na život a na smrt i jedna
velká láska.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
