Sandra je mladá
učitelka, která zažila agresi od kolegyně! Ta ji během hádky dala facku, nikdo
u toho však nebyl.
Když jsem se
rozhodla učit, nikdy by mě nenapadlo, že budu muset čelit něčemu podobnému, co
jsem zažila se starší kolegyní. Hned první rok ve škole jsem dostala
třídnictví. Má třída bohužel není zrovna vzorná, ale mám ji ráda. Žádné dítě si
nezaslouží, aby o něm někdo mluvil tak urážlivě, jako kolegyně Jana, s níž
jsem měla před pár dny vážný konflikt. Nebylo to poprvé, co o mých dětech
mluvila opravdu hrozně: „Takové hloupé spratky jsem ještě nezažila! Polovina má IQ houpacího koně a patří do zvláštní školy…,“ sdělovala mi vyčítavým
tónem a pokračovala slovy, které se mi nechce opakovat.
Dětí jsem se zastávala
Snažila jsem se jí
klidně odpovědět. „Jano, to nejsou spratci, to jsou malé děti! A některé to mají doma velice těžké. Ano, potřebují hranice, ale i pozornost, šanci a důvěru…,“
pokoušela jsem se vysvětlovat. Ale Jana mě přerušila. „To tě holčičko po pár letech přejde, přijdeš pak škemrat o radu, nebo se tu budeš hroutit, jako ti tví debílci,“ řekla mi posměšně. A přitom mi jako by mimoděk sbírala smítka
ze svetru a při tom pokračovala v urážení. Její dotek mi byl nepříjemný.
„Prosím, nesahej na mě a mluv se mnou slušně!“ řekla jsem, trochu mi povolily nervy.
V tu chvíli udělala Jana něco, co by mě nenapadlo ani v tom
nejtemnějším snu. Zjevně nezvládla své emoce a vrazila mi facku – štípavou,
pálivou facku! Nezmohla jsem se na slovo. Ona se jen otočila a odešla.
Nikdo to bohužel neviděl
Vše se odehrálo
beze svědků. Chodba byla prázdná. Co mám teď dělat? Komu to řeknu? Kdybych to
ohlásila, kdo by mi věřil? Jana je na škole už léta, všichni ji znají a trochu
se jí bojí. Ba co víc, ředitelka školy je její dobrá kamarádka. „Nikdy by mi nevěřili,“ říkám si pořád dokola. Celý den jsem
chodila po chodbách jako v mlze, nejradši bych dala výpověď, ale cítila jsem
odpovědnost ke „svým“ dětem. Mají mě rády, a někteří se díky jinému přístupu
pomalinku, ale jistě prospěchově lepší.
Kdykoliv jsem pak Janu
po té hádce potkala, tvářila se, jako že se nic nestalo. „Doufám, že už je to mezi námi v pořádku,“ řekla mi asi po týdnu s ledovým úsměvem. Po zádech
mi projel mráz. Myslím, že vše ví i ředitelka! Na poslední poradě jen tak mezi
řečí kousavě podotkla: „Edukace nových učitelů je někdy bolestná…“ Poté
se na mě usmála, vlastně spíše ušklíbla.
Nevím, co dál
Nevím, co si
počít. Každý den chodím do školy s obavami. „Mám to řešit?“ ptala jsem
se mnohokrát sama sebe. Něco prostě musím udělat, nemohu to nechat jen tak.
Každý den, když otevírám dveře své třídy a vidím „své“ děti, cítím, že za ně
musím bojovat, ale musím nějak bojovat i za sebe.
Slíbila jsem si,
že během podzimních prázdnin vše promyslím a nějak se rozhodnu, každopádně tu
facku nezametu pod koberec, to jsem dělala jako malá a má maminka také, což pro
mě ani pro ni nedopadlo dobře. Ale to už je jiný příběh.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
