Růženka tvrdila, že láska patří jen mládí. Na randění ji dávno neužilo a muže nevyhledávala, přestože jí kamarádky domlouvaly. Nakonec se díky vnoučatům sblížila se sousedem, kterého předtím nemohla vystát.
Koho by napadlo, že se po
sedmdesátce zakoukám do nějakého děduly? A ještě zprvu tak
nepříjemného morouse? Osud tomu však chtěl, že vnoučata
způsobila naše sblížení a já nakonec dávám za pravdu svým
dlouholetým kamarádkám. Ty tvrdí, že láska kvete v každém
věku.
Ovdovělé kamarádky mě nutily do randění
Moje dvě nejlepší
přítelkyně na lásku nezanevřely ani poté, co ovdověly. Libuška
byla opravdu vdovou, Anežka jen rozvedená, ale nazývala se stejně,
měla smysl pro černý humor. Já byla sama dvacet let a chlap mi
nechyběl. Žila jsem si spokojeně v dvoupokojovém bytě s
předzahrádkou, občas hlídala vnoučata a většinu času trávila
se svým psem.
Měla jsem v životě konečně
klid, i když peněz je málo a člověk aby se bál, co jeho potomky
v budoucnu čeká. Na lásku už jsem dávno rezignovala, ale holky mi
pořád říkaly, že to stojí za to. „Člověk není na všechno sám, máš s kým sdílet hezké věci,“ namítala Libuška. „A taky ty ošklivé,“ poznamenala jsem sarkasticky pokaždé, když
mi vysvětlovala, že láska kvete v každém věku.
„Říkej si, co chceš, já mám ještě chuť do života i do erotiky,“ rozjela se pokaždé
Anežka a my ji musely zastavovat, aby nezacházela do detailů.
Možná měly v něčem pravdu, ale já volila pohodlí před nucenou
konverzací s dědulou někde v cukrárně. Pak se k nám do domu
přestěhoval nerudný soused a všechno se změnilo.
Hudebně založený dědek mi lezl na nervy
V
domě se už vystřídalo dost problémových nájemníků, ale hráče
na saxofon jsme tu ještě neměli. Ukázalo se, že postarší pán
hrával v jazzové kapele a rozhodně nehodlá přestat cvičit. Tu a
tam se tedy rozehrál uprostřed dne a byl to pořádný virvál.
Já
mám vytříbený hudební sluch a poznala jsem, že je to šikovný muzikant.
Nicméně poslouchat to denně není žádný med. Chtěla jsem mu
vyčinit, ale ten nerudný chlap mi otevřel dveře jen na řetěz a
nevyposlechl si ani celou moji větu. Sprostě mi zabouchl před
nosem.
Pak
jsem mu napsala dopis, kde jsem ho žádala o kratší hudební
výstupy, případně o ztišení projevu. Roztrhaný dopis jsem našla na dvorku, hodil ho z okna na mou zahrádku. To mě dopálilo
a vztekem jsem se mohla udusit. V sobotu odpoledne přišla dcera s
vnučkami a já si musela postěžovat.
Na hřišti jsme se dali do
řeči a byla z toho láska
Všichni
jsme se odebrali na dětské hřiště a koho tam nepotkám? Zamračený jazzman s vnoučetem na houpačce. Dcera z toho měla
srandu a vnoučata si spolu začala hrát, nemohli jsme je od sebe dostat ani po hodině.
Tak jsme se nakonec dali přece jen do řeči.
„Máma jazz miluje,“ prozradila na mě moje ratolest a já zčervenala. Od té
doby se navštěvujeme s Eduardem s vnoučaty i bez nich a postupem
času jsme se sblížili. Svým kamarádkám jsem nakonec dala za
pravdu. Nečekala bych to, ale kvůli Eduardovi jsem vytáhla svoje fialkové šaty, které jsem měla jen na nejlepší příležitosti.
A to je co říct!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
