Roman potkal po 30 letech svou první lásku a převrátilo mu to život vzhůru nohama. Do té doby na něm neviděl nic špatného, teď ale nechápe, jak dosud vlastně žil.
Nedávno jsem náhodou potkal Janu, svou první lásku. Stála u kavárny se šálkem v ruce a dívala se do výlohy. Neviděl jsem ji už víc než třicet let, ale poznal jsem ji okamžitě. Její tvář se změnila, vlasy prošedivěly, ale byla to ona. Nejprve jsem prošel kolem, ale pak jsem se rozhodl vrátit.
Zastavil jsem se a nevěděl, co dělat. Hlavou mi prolétly vzpomínky na naše letní večery, na první polibky a na všechny ty sny o budoucnosti, které jsme tehdy měli. Poklepal jsem jí na rameno, hned mě poznala. „Romane, to není možný, ahoj! Jak se máš? Jak dlouho jsme se neviděli?“ začala. Dali jsme se do řeči, vypili dvě kávy a probrali posledních 30 let našich životů.
Cestou domů jsem přemýšlel nad vším, co jsme s Janou zažili. Všechny ty začátky, ta svoboda na střední škole, první sex, který jsme spolu měli. Až jsem se zastyděl. Mám manželku, dvě děti, stabilní práci, dům na předměstí – život, který by mi leckdo záviděl. Ale to setkání ve mně probudilo něco nového. Přemýšlel jsem, jestli jsem opravdu šťastný, jestli můj život je takový, jaký jsem si ho kdysi představoval. Co by se stalo, kdybych se tenkrát s Janou nerozešel? Jak bych žil dneska?
Začal jsem na ni myslet čím dál častěji. Už to nebyly jen vzpomínky na minulost, ale představy o životě, který jsme nikdy nevedli. Každodenní rutina mi začala připadat nudná a vyčerpávající. Najednou jsem se víc soustředil na to, co mi v životě chybí, než na to, co mám. V hlavě jsem si maloval obraz dokonalého života s Janou, ve kterém jsem byl mladší, svobodnější a plný energie. V představách jsem se vracel do doby, kdy bylo všechno možné, kdy jsem měl život před sebou, ne za sebou.
Tyto představy mě postupně pohlcovaly. Přestalo mě těšit to, co mě dřív naplňovalo, a místo toho jsem se uzavíral do sebe. Manželka a děti si začaly všímat, že se něco děje, ale já jim nedokázal vysvětlit, co se mi honí hlavou. Upřímně, ani jsem nechtěl. Jak bych své ženě, která se mnou strávila 15 let mého života, mohl říct, že jsem potkal svou bývalou a myslím jen na to, jak bych se s ní měl lépe?
Několikrát jsem se vrátil do kavárny, kde jsem Janu potkal, doufal jsem, že ji uvidím znovu. Vůbec jsem nevěděl, co bych dělal, ale potřeboval jsem ji vidět a proklínal jsem se, že jsem si nevzal její číslo.
Myslel jsem na ni neustále, až jsem jednou manželku oslovil jejím jménem. Dívala se na mě zraněně. „Ty máš aféru? Ty máš někoho jiného?“ vytřeštila oči. Nemohl jsem lhát, a tak jsem jí nakonec všechno vyklopil. Plakala, nechápala, co udělala špatně, a mně to došlo. Narazil jsem hlavou přímo do krize středního věku a ubližoval jsem tím osobě, která se mnou strávila život.
Na Janu už asi nezapomenu, sem tam se mi o ní zdá, ale nesoustředím se na ni. Můj život s ní by určitě vypadal jinak, ale to neznamená, že život s mou rodinou je špatný. Je takový, jaký je a jaký jsem si ho udělal.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
