Roman se od mládí potýká s psychickými atakami. Někdy se ráno probudí a cítí se pod psa. Nechce se mu vstát z postele, nechce se mu nic dělat. Ten den si vezme dovolenou a celý ho proleží v posteli. I rodina ho vnímá jako hypochondra.
Už asi šest let docházím každý týden k psychologovi a psychiatrovi, který mi předepsal antidepresiva. Povídáme si o životě a lidech v mém okolí.
Mé dětství bylo hezké a nemám na něj žádné negativní vzpomínky. Jsem citlivá duše a nikdy jsem neměl rád křik. Moji rodiče byli naštěstí natolik empatičtí, že mou povahu vnímali a přistupovali ke mně jemně. Byl jsem hodné dítě, nezlobil jsem a poslouchal. Prakticky nikdy mezi námi nedocházelo k žádným konfliktům.
Jak jsem dospíval, začal jsem pociťovat, že jsem psychicky labilní. Ve škole jsem měl kamarády a ostatní spolužáci mě znali, tak mě respektovali. Chodil jsem na gymnázium, kde se naštěstí šikana nenosila. Po maturitě jsem se rozhodl jít pracovat, nechtěl jsem dále studovat. Jenže v zaměstnání to bylo jiné. Je to prostředí, kde se nic neodpouští a každý kope sám za sebe.
Často slýchám, že se mnou nikdo nechce spolupracovat. Kolegové mě vnímají jako slabocha. Nemají pochopení pro mou citlivou duši. Párkrát v měsíci se mi stane, že se ráno probudím a nejsem schopen vstát z postele. Cítím se divně -unavený, otrávený a jediné, čeho jsem schopen, je se přikrýt peřinou a tak zůstat celý den. Vedoucí mi naštěstí moje jednodenní dovolené toleruje.
Jsem za to rád, jelikož jinak bych byl v práci k ničemu. Nepodával bych žádný výkon a byl bych na ostatní zlý. Když mám své stavy, jsem nejradši sám. Když mi jednodenní psychický odpočinek nepomůže, musím si vzít neschopenku. Psychiatr, ke kterému dlouhodobě docházím, mi ji napíše. Zná mé psychické stavy a rozpoložení a jako jediný mě chápe.
„Ahoj, Romane, stavíš se odpoledne na kus řeči a večeři?“ zavolal mi otec. Řekl jsem mu, že jsem na neschopence, protože už mám zase ataku. Jako vždy mi odpověděl něco ve smyslu, že kdyby on měl zůstat v posteli pokaždé, když se cítí blbě, tak by byl nezaměstnaný. Bohužel se nesetkávám s pochopením ani u matky. Ani jeden se nedokáží vcítit do mého psychického problému. Možná jsou odolnější než já. Já to ale nedokážu přemoci.
Jak se ráno vzbudím a cítím ataku, ihned si beru antidepresivum a zalézám do postele. Celé dopoledne prospím. Tím se mi maličko uleví a uzdraví mě samota a hlavně klid. Pevně doufám, že se mé nalomené zdraví dá časem do pořádku a já budu schopen kvalitně a plnohodnotně žít. Momentálně toho schopen nejsem a jsem rád za pomoc odborníků. Díky sociálním sítím vidím, že nejsem jediný. Je nás hodně a v podobném věku. To mě uklidňuje.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
