Tajemná zákoutí jsme milovali už jako děti. A ten pocit v sobě máme mnozí dodnes. Rádi bychom nahlédli do
zákulisí divadla, obchodů či jiných míst, kam je nám vstoupit zapovězeno. Ale když
je něco takového přímo v našem domě a ještě nás to k sobě láká, pak… Robin by mohl vyprávět.
Koupili jsme si s partnerem dům. Tedy spíš je to taková ruina na samotě v lese. Ale přesně něco takového jsme si vždycky přáli! Daleko od lidí, od ruchu velkoměsta, na místě, kde lišky dávají dobrou noc. Jen je tak trochu strašidelný.
Chaloupka v horách byla jako od baby Jagy
Být gay není v dnešní době už takový problém jako před
lety, ale stejně jsme s přítelem toužili žít stranou od lidí.
Oba můžeme pracovat z domova, já jako programátor, Adam se věnuje výtvarnému řemeslu, takže co nám bude chybět, říkali jsme si, když jsme
hledali, kam utéct před lidmi a civilizací.
A povedlo se nám objevit v úplně
zapadlém koutě v horách chalupu, o které Adam z legrace prohlásil: „Vypadá skoro jako domek baby Jagy na kuří nožce!“ Smáli jsme se tomu, dali dohromady
peníze a šli do toho. I když chalupa vypadala, že za chvíli spadne, o střeše
nemluvě…
První dny jsme naši chaloupku uklízeli. A že bylo co! V přízemí sednice s obřími
starožitnými kamny a dvě komůrky jako pokojíčky, podkroví, které bylo víc půda
než cokoli jiného, a ještě podivuhodný sklep, kde se muselo lézt skoro po
čtyřech. Když jsme všechno vysmýčili, povídá Adam: „Z půdy uděláme skvělé spaní, stačí jen izolace a bude to.“ Než k tomu ale dojde, museli jsme
si ustlat v přízemí.
Několik nocí se mi opakoval stejný sen
Hned první noc jsem měl divný sen, jako by mi někdo říkal: „Najdi mě, najdi mě!“ Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale když se sen pár nocí na to
opakoval, nedalo mi to a svěřil jsem se Adamovi. Ten se mi vysmál: „To asi baba Jaga touží po reinkarnaci!“ A tím to skončilo.
Mně to ale nedalo a začal jsem
se poptávat po tom, kdo v chalupě bydlel před námi. My ji koupili od
dědiců, kteří ji nechali léta ležet ladem – s představou, že jednou budou
mít chalupu. Zdědili ji po jakési pratetě a brali ji jako danajský dar. A to už
jsem zastříhal ušima – prateta? Co byla zač? A začal se vyptávat starousedlíků
ve vesnici. „To byla pořádná čarodějnice!“ prohlásil jeden stařeček. „Uměla číst z ruky a předpovídat katastrofy!“ „Co se s ní stalo?“ ptal
jsem se dál. „Kdoví… Zmizela. Asi ji rodina odvezla pryč.“ Rodina ale
nevěděla nic. Jen to, že se jim před lety ozval notář s tím, že je chalupa
jejich.
Je na mně najít zbloudilou duši
Sen se ještě párkrát opakoval a pak to skončilo. Přišel
podzim, zima, kdy do chalupy fičelo a protékala střecha, jaro, kdy jsme se rozhodli
pro rekonstrukci, vzali hypotéku, sehnali pracanty a začali od střechy. A jak
tak lezu po půdě, všímám si, že je nějaká malá… na rozměry chalupy. A pak jsem
v koutě našel malá dvířka. „Kam asi vedou? Co je za nimi?“ Zaboha
mi nešla otevřít, tak jsem to vzdal. Adamovi jsem o svém nálezu neřekl,
bylo mi jasné, že by to zase hodil do nějakého vtipu o babě Jaze.
V noci jsem
se vyplížil a pokusil se je otevřít znovu. Povedlo se. Za dvířky byla podivná
komora plná koster. Malých, zdálo se, že jsou zvířecí. A také jsem cítil
divnou vůni. Najednou se mi zamotala hlava a ocitl jsem se v podivném světě,
kolem mě plála světla a slyšel jsem divné mumlání. Upadl jsem a ztratil vědomí.
Když jsem se probral, ležel jsem na půdě a Adam se nade mnou skláněl: „Co tady, proboha, provádíš?“ Jenže já netušil, co se vlastně stalo… Večer
jsem dvířka otevřel znovu. A tehdy jsem slyšel úplně jasně: „Najdi mě, najdi mě!“
Jak tenhle zvláštní příběh dopadl? Když jsem se nakonec Adamovi svěřil,
už jsme dvířka otevírali opatrně a chránili si dýchací cesty. Komora byla totiž
plná plísně, která vyvolávala halucinogenní stavy, a to Adamovi k vysvětlení
stačilo. Jenže já dobře vím, že je v tom ještě něco jiného. Vím, že je tu
někdo, koho mám najít, a když už je půda rozebraná, zbývá mi ještě k prozkoumání
tajuplný sklep. To by v tom byl čert, abych tomu nepřišel na kloub a zbloudilou duši nenašel.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
