Robert celé dospívání poslouchal narážky, že je kukačka. Manželka mu ublížila tím, že zničila milostné dopisy jeho matky, které vše vysvětlovaly. Následovala těžká vztahová krize. Robert tak dodnes nezná pravdu, kdo je jeho biologický otec.
Po 17 letech bezproblémového manželství mi Eva zasadila ránu, ze které jsem se oklepával několik let. Už od mládí jsem slýchával narážky, že si s otcem nejsem vůbec podobný. Bohužel to byla pravda. Neměl jsem s ním žádné podobné rysy.
Když jsem se matky ptal, rezolutně odmítla, že by na pomluvách bylo jen zrnko pravdy. „Roberte, poslouchej, já jsem tvoje máma a táta je táta. Oba tě máme rádi. Jsme tvoji rodiče,“ opakovala. Mámě jsem věřil a hodil vše za hlavu. Pak máma zemřela. Vychovával mě jen otec a naše vztahy byly hezké. Cítil jsem, že mě má rád. Nicméně ve mně neustále hlodal červík pochybností. Neuměl jsem přesně určit, co to bylo, ale všímal jsem si, jak odlišní s otcem jsme.
Jediná žijící příbuzná, která mi mohla něco povědět, už byla v domově důchodců a pletl se jí reálný život s tím v hlavě. Ale potvrdila mi, že se kdysi říkalo, že maminka měla být čerstvě těhotná, když si ji můj otec narychlo bral za manželku. Byl jsem si téměř jistý, že ač v rodném listě mám zapsaného jako otce toho, kdo mě vychoval, mým biologickým je někdo úplně jiný. Jenže už nebyl nikdo, kdo bych se na to mohl zeptat.
Odpověď jsem měl přesto na dosah, ovšem kdyby Eva tenkrát nezazmatkovala a matčiny milostné dopisy, které našla při vyklízení domu po smrti mého otce, potají nezničila. Vůbec nechápu, proč to udělala. Věděla o mých pochybnostech. Věděla, že jsem se kvůli tomu od mládí trápil a bezvýsledně pátral.
Deset let po tom osudném zjištění jsem se upíjel k smrti. Odstěhoval jsem se do samostatného pokoje a nebyl schopen s Evou normálně komunikovat. Byly chvíle, kdy jsem ji za to nesnášel, a tak jsem se radši v pokoji zamykal, abych v opilosti neprovedl nějakou pitomost.
Hádali jsme se každý den. Eva se mi milionkrát omluvila. Bylo jí líto, jakou hloupost udělala. Chtěla mě ochránit, ale ve výsledku mi ublížila. Ještěže v té době děti studovaly vysoké školy a nebydlely s námi. Stačily víkendy, kdy jsem se musel přemoci a hrát s manželkou hru na rodinu, jen aby děti byly v pohodě. Stokrát jsem si opakoval, že je Eva ženská do nepohody, dobrá manželka a milá holka, ale nepomáhalo to. Její skutek přebil vše, co nás pojilo.
Pak se začala situace mezi námi zlepšovat. Asi čas obrousil hrany, asi jsem jí odpustil, asi jsem si uvědomil, že je Eva báječná srdečná ženská a nikomu by vědomě neublížila. Nebo jsem přijal osud někoho, kdo neví, kdo je. Strávil jsem nespočet hodin přemýšlení nad sebou a došel k záběru, že není důležité, kdo je můj otec, ale kdo jsem já. A já jsem táta od rodiny. Já tady musím být pro ni.
Dnes jsme s Evou v důchodu a jsem moc rád, že jsme vše ustáli. Trávíme spolu veškerý čas a rádi. Neměla to se mnou jednoduché a i já musel leccos překousnout, ale zvítězil pocit zodpovědnosti za výchovu našich dětí. Nedávno jsme se s nimi bavili a ony nám potvrdily, že vnímaly naše nelehké období, ale že jsou moc rády, že jsme vše ustáli a mohou k nám jezdit. Je prý pro ně velmi cenné mít zázemí, které znamenáme my.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
