„Ten pitomec…“ křičela moje žena Adriana. „Slyšíš? Tvůj bratr je kašpar…“
„A to je něco nového? Říkáš to snad každý den,“ odpověděl jsem klidně.
„Navíc je to naprostý mamánek!“
„Nepřeháníš to trochu?“ snažil jsem se bránit svého mladšího bratra.
„Vůbec ne. Je mu třicet a pořád bydlí s matkou, která mu vaří, uklízí a pere trenky. Měl by se stydět.“
„Víš přece, že mamka potřebuje nějakou péči. Někoho, kdo s ní bude pořád. Takže to není špatné řešení.“
„Péči potřebuje jedině tvůj nedospělý bratříček…“
Ti dva si nesedli
Moje žena se hádala s mým bratrem, pokud si to dobře pamatuju, už pět let. Tehdy jsem je seznámil a hned si nepadli do oka. Kamil byl po složitém rozchodu a měl vztek na všechny ženy. Podle něj to byly nevděčné zmije a jen zahýbaly s jinými muži.
Adriana mu na to řekla, že je možná jeho chyba, že ho přítelkyně podvedla s kamarádem. Kamil se rozzuřil a řekl jí, že je stejná jako všechny ostatní ženské. A že já skončím jako on. Od té doby se každé jejich setkání stalo bitevním polem, kde se snažili jeden druhého překonat v urážkách.
Hádali se o všem možném. Začalo to údajnou nevěrností žen, pak se to rozšířilo na vztahy obecně, na role mužů a žen, rovnoprávnost a tak dál.
Tyhle neustálé spory zasáhly všechny, nejvíc ale mamku. Snažil jsem se každou hádku utnout hned na začátku, ale oni mě vůbec neposlouchali. Nemohl jsem pochopit, jak mohou být dva dospělí lidé tak tvrdohlaví. Chovali se jako děti, i když neměli žádný vážný důvod k hádkám.
Zdálo se, že dostali rozum
Jednoho dne mi Kamil zavolal a řekl, že mamka skončila v nemocnici. Měla nějaké problémy se srdcem.
„To je všechno vina té tvojí pitomé ženy!“ křičel. „Mamka se stresovala kvůli našim hádkám a teď trpí.“
„Přeháníš, zvlášť když ses toho účastnil stejně aktivně jako Adriana. Jestli je to její vina, tak tvoje taky…“ namítl jsem. To mu vzalo vítr z plachet a raději změnil téma.
„Mohl bys mámě donést nějaké věci? Já jsem na školení a nemůžu,“ řekl po chvíli.
„Já jsem na služební cestě. Požádám Adrianu.“
„Mamka se akorát naštve, když ji uvidí…“
„Nepřeháněj.“
„Nepřeháním. Toleruje ji jen proto, že je to tvoje žena.“
„Nech toho, teď není čas na další hádky.“
Poprosil jsem Adrianu o pomoc. Neměla s tím problém, ale měla jednu podmínku. Nechtěla se setkat s Kamilem. Uklidnil jsem ji, že to není možné, protože se vrátí až za dva dny. Pak se ale ukázalo, že Kamil přerušil své školení a objevil se v nemocnici. Byl jsem překvapený, když mi to manželka řekla.
„Chovali jste se alespoň jako normální lidi?“ zeptal jsem se.
„Kupodivu Kamil mlčel a neřekl mi ani slovo,“ překvapila mě.
„Takže zavládlo příměří?“
„Možná mu díky té situaci s mámou něco došlo,“ dodala.
Doufal jsem, že je to konec té nesmyslné války o nic. A že oba konečně dostali rozum…
Oba byli nesnesitelní
Po návratu ze služební cesty jsem šel rovnou do nemocnice. Mamka se cítila lépe a brzy měla jít domů. Pak jsem se jí zeptal na Adrianu a Kamila.
„Možná se neusmířili, ale konečně byli zticha…“ řekla máma.
„Tak by to mohlo být každý den, ne?“
„Na to bychom se neměli spoléhat…“ dodala ustaraně.
Jen co se mamka vrátila domů, brácha uspořádal rodinný oběd. S Adrianou bohužel znovu začali s hádkami. A to přímo u stolu. Podíval jsem se na mamku, která najednou zbledla.
„Dost! Jestli se neumíte chovat jako dospělí, možná byste se neměli vídat!“ řekl jsem naštvaně.
„Super. Mám toho pitomce plné zuby!“ vykřikla Adriana, vzala si kabelku a odešla.
Kupodivu si oba vzali k srdci, co jsem řekl. Celé tři měsíce panoval naprostý klid.
Stalo se něco nečekaného
Jednoho dne mi zavolala mamka, byla rozrušená a prosila mě, abych za ní hned přijel. Řekl jsem jí, ať zavolá Kamilovi, protože ten by se k ní z práce dostal rychleji. To nechtěla. A prý jde o věc, kterou nelze řešit po telefonu. Vůbec jsem nechápal, o co jde.
Vzal jsem si na zbytek dne v práci volno a vyrazil k mámě. Jakmile jsem vstoupil do jejího bytu, podala mi nějaký lístek.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Podívej se sám.“
Rychle jsem přejel očima po papíru a byl jsem ohromen. Byla to zpráva od Kamila, kterou mamka našla na stole po návratu od lékaře. Omlouval se, že odjel bez rozloučení, a vysvětloval, že se zamiloval. Psal také, že se o mamku postarám lépe než on.
„Co to má být? Co to zase vymýšlí? Ten kluk mě fakt štve!“ rozčílil jsem se.
„Synku, vypadá to, že odjel s nějakou ženou…“
„Divné. Víš o tom, že by měl nějakou?“
„Ne. Viděla jsem ho včera, jak si balí věci, ale myslela jsem, že jde na služební cestu. A dneska prostě zmizel. Jeho skříň je prázdná.“
„Co to má být za divadlo? Nemohl ji přivést sem? Co zase provedl?“ přemýšlel jsem nahlas.
Byl jsem slepý
Mamka se na mě smutně podívala. „A kde je teď Adriana?“ zeptala se.
„No… je na služební cestě.“
„Nepřijde ti to podezřelé? Myslím, že spolu něco mají.“
Zasmál jsem se. „Zbláznila ses? Vždyť se pořád hádali. To… to by mi neudělali…“
„Synku, co se škádlívá, to se rádo mívá…“
Zkusil jsem zavolat Adrianě, ale nebrala mi to. Ani se neobtěžovala zavolat mi zpátky. Když jsem se vrátil domů, zažil jsem šok. Také její skříň byla téměř prázdná. Lhala mi o té služební cestě i o svém odporu ke Kamilovi.
Dělali ze mě blázna a zřejmě se dobře bavili na tom, že jsem nic netušil. Druhý den jsem zavolal k ní do práce, ale řekli mi, že před časem dala výpověď a je pryč. Byl jsem zdrcený…
Už je to půl roku, co moje žena a bratr zmizeli. Přestěhoval jsem se k mámě, protože potřebuje pomoc. Každý den si vyčítám, že jsem byl tak slepý…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
