Režisérka Alice Nellis si nenechala ujít diskuzi k tématu reprodukčního zdraví, kterou pořádal Nadační fond Genitrix. Ne náhodou je slavná režisérka jeho patronkou. Rodinu založila před více než deseti lety bez vypjatých emocí ohledně početí – na rozdíl od současné generace třicátníků a čtyřicátníků, které popohání strašák toho, že jejich šance na miminko s každým půlrokem klesají.

„Protože jsem věděla, že minimálně jedno dítě adoptovat chci, tak jsem nebyla v zoufalém stresu, že teď hned musím mít dítě, protože jiné mít nebudu,“ svěřuje se v našem rozhovoru. „Měla jsem malé dítě a řekla jsem si, že když budu mít další, bude to prima,“ přiznala Alice Nellis, která už téma rodičovství otevřeně probírá také se svými třemi dětmi.

Proč jste se rozhodla být patronkou Nadačního fondu Genitrix?
Protože si myslím, že otázka reprodukčního zdraví je v dnešní době velmi aktuální a lidé se o něj začínají zajímat většinou dost pozdě. K velkému množství problémů s početím, do kterých se páry dostávají, by vůbec nedošlo, kdyby tuhle otázku řešily dříve. Reprodukční medicína se stará nejen o problémy, ale hlavně o prevenci – aby problémy nenastaly. Ve chvíli, kdy přijdou první náznaky problémů nebo si žena uvědomí, že jí životní situace nedovoluje otěhotnět včas, nebo nechce, tak je třeba se zamyslet nad tím, jestli děti vůbec plánuje. A pokud je bude chtít ve vyšším věku, tak jak se postaví k tomu, že to úplně samo nejspíš nepůjde.

Takže vlastně nabádáte k prevenci.
Když se tyto kroky podnikají včas a vědomě, tak problémy buď nepřicházejí, nebo se člověk vyhne tomu, že vyvstane problém, a najednou ho musí rychle řešit. Tím ho řeší ve zmatku, nevyzná se v systému, ve kterém se teprve začíná pohybovat, a do toho se k fyzickému problému přidá ještě problém psychický. Ten člověka často paralyzuje. Věřím tomu, že ve spojení s Genitrixem se může tahle diskuze na téma reprodukční medicíny dostat do povědomí a tam, kde ji mladé ženy a mladí muži potřebují slyšet.

Na tiskové konferenci jste mluvila o tom, že na mladé lidi je ohledně mateřství vyvíjen velký tlak. Na loňském Českém lvu vystoupila s emotivním projevem režisérka Daria Kashcheeva, která prohlásila, že se ve filmové branži nemá šanci stát matkou. Jak je to podle vás ve světě filmu nebo umění s mateřstvím doopravdy?
Zrovna já si myslím, že film je jednou z oblastí, kde jsem se jako matka cítila velmi dobře. Má osobní zkušenost je jiná a také to řešení vidím v něčem trochu jiném. To, o čem Daria mluvila, je její osobní zkušenost. Já své tři děti mohla vychovat za plné práce. Je jasné, že když se člověk rozhodne být rodičem, nemůže být zároveň stoprocentním filmařem – to by bylo 200 %.

Řešení, že by ženy měly výhody – vzít si dítě do práce – je na jedné straně nerealistické, na druhé si ale myslím, že by stejné právo měli mít i muži. Protože i tatínkové chtějí být se svými dětmi. Chtěli by je mít někde blízko, a když mají deset minut pauzu, aby se s nimi stihli pomazlit. A je také otázkou, zda je toto řešení ideální pro samotné děti. Mám pocit, že každý to vidí trochu jinak. Já věřím v to, že když se člověk stává rodičem, musí se tomu přizpůsobit. Nemusí to být jen žena, ale nemůžu chtít dělat deset věcí a každou na sto procent, protože potom jsem v oblasti teorie, nikoliv praxe.

Mluvíte se svými dětmi o mateřství? Jsou to puberťáci, brzy dospělí lidé. Chtějí založit rodinu dříve, nebo to odkládají?
Mám trochu pocit, že generace, ve které je moje dcera, už o rodičovství přemýšlí jinak. Ale je příliš mladá na to, aby to plánovala. Nicméně ano, tahle diskuze u nás probíhala odmalička. Příprava na rodičovství je něco, co se má předávat v rodině. Ve škole je na to určitě připravovat nebudou. Doma se na to připravují už jen vzájemnou interakcí sourozenců. Vedeme s nimi také otevřené diskuze. V případě mé dcery jsou to jen teoretické představy, ale líbí se mi, že o těchto věcech dokáže mluvit naprosto otevřeně. Chce o tom mluvit, přemýšlí o osudech lidí kolem a mám pocit, že tabu, které v sobě nesla naše generace, dnes už neexistuje.

Dvě děti jste adoptovala, ale zároveň jste se s manželem pokoušela o miminko. Je to tak?
Ano, ale dělala jsem to proto, že jsem věděla, že alespoň jedno dítě chci adoptovat.

Takže jste pro adopci byla rozhodnutá už dříve?
Můj příklad asi není nejběžnější. Protože jsem věděla, že minimálně jedno dítě adoptovat chci, tak jsem nebyla v zoufalém stresu, že teď musím mít dítě, protože jiné mít nebudu. Proto jsem ani tohle období neprožívala příliš hluboce a v duševním stresu. Měla jsem malé dítě a řekla jsem si, že když budu mít další, bude to prima. Adoptovali jsme tak ještě jedno, abych měla alespoň dvě – aby mé dítě mělo partnera ve své generaci. No, a další dítě jsme si zkrátka vyrobili doma.

Bylo vaše biologické dítě vymodlené?
Ne! Byla jsem spíše překvapená. Už jsem měla dvě děti a s tím počtem jsem byla spokojená. Zkrátka jsem se tomu jen nebránila. V té době nebyla žádná snaha, ale mé nastavení není zcela běžné. Je to zapříčiněné tím, že jsem v dospívání měla kamarádku, která byla adoptovaná, a zároveň byla mým vzorem. Proto jsem měla v podvědomí, že adopce je jednou z věcí, kterou bych v dospělosti chtěla udělat. Fakt, že nakonec mám takhle velkou rodinu, je moje velké štěstí.

Na fotografie režisérky Alice Nellis a její snímky s manželem se můžete podívat v naší galerii.

Režisérka Alice Nellis si nenechala ujít diskuzi k tématu reprodukčního zdraví, kterou pořádal Nadační fond Genitrix. Ne náhodou je slavná režisérka jeho patronkou. Rodinu založila před více než deseti lety bez vypjatých emocí ohledně početí – na rozdíl od současné generace třicátníků a čtyřicátníků, které popohání strašák toho, že jejich šance na miminko s každým půlrokem klesají.

„Protože jsem věděla, že minimálně jedno dítě adoptovat chci, tak jsem nebyla v zoufalém stresu, že teď hned musím mít dítě, protože jiné mít nebudu,“ svěřuje se v našem rozhovoru. „Měla jsem malé dítě a řekla jsem si, že když budu mít další, bude to prima,“ přiznala Alice Nellis, která už téma rodičovství otevřeně probírá také se svými třemi dětmi.

Proč jste se rozhodla být patronkou Nadačního fondu Genitrix?
Protože si myslím, že otázka reprodukčního zdraví je v dnešní době velmi aktuální a lidé se o něj začínají zajímat většinou dost pozdě. K velkému množství problémů s početím, do kterých se páry dostávají, by vůbec nedošlo, kdyby tuhle otázku řešily dříve. Reprodukční medicína se stará nejen o problémy, ale hlavně o prevenci – aby problémy nenastaly. Ve chvíli, kdy přijdou první náznaky problémů nebo si žena uvědomí, že jí životní situace nedovoluje otěhotnět včas, nebo nechce, tak je třeba se zamyslet nad tím, jestli děti vůbec plánuje. A pokud je bude chtít ve vyšším věku, tak jak se postaví k tomu, že to úplně samo nejspíš nepůjde.

Takže vlastně nabádáte k prevenci.
Když se tyto kroky podnikají včas a vědomě, tak problémy buď nepřicházejí, nebo se člověk vyhne tomu, že vyvstane problém, a najednou ho musí rychle řešit. Tím ho řeší ve zmatku, nevyzná se v systému, ve kterém se teprve začíná pohybovat, a do toho se k fyzickému problému přidá ještě problém psychický. Ten člověka často paralyzuje. Věřím tomu, že ve spojení s Genitrixem se může tahle diskuze na téma reprodukční medicíny dostat do povědomí a tam, kde ji mladé ženy a mladí muži potřebují slyšet.

Na tiskové konferenci jste mluvila o tom, že na mladé lidi je ohledně mateřství vyvíjen velký tlak. Na loňském Českém lvu vystoupila s emotivním projevem režisérka Daria Kashcheeva, která prohlásila, že se ve filmové branži nemá šanci stát matkou. Jak je to podle vás ve světě filmu nebo umění s mateřstvím doopravdy?
Zrovna já si myslím, že film je jednou z oblastí, kde jsem se jako matka cítila velmi dobře. Má osobní zkušenost je jiná a také to řešení vidím v něčem trochu jiném. To, o čem Daria mluvila, je její osobní zkušenost. Já své tři děti mohla vychovat za plné práce. Je jasné, že když se člověk rozhodne být rodičem, nemůže být zároveň stoprocentním filmařem – to by bylo 200 %.

Řešení, že by ženy měly výhody – vzít si dítě do práce – je na jedné straně nerealistické, na druhé si ale myslím, že by stejné právo měli mít i muži. Protože i tatínkové chtějí být se svými dětmi. Chtěli by je mít někde blízko, a když mají deset minut pauzu, aby se s nimi stihli pomazlit. A je také otázkou, zda je toto řešení ideální pro samotné děti. Mám pocit, že každý to vidí trochu jinak. Já věřím v to, že když se člověk stává rodičem, musí se tomu přizpůsobit. Nemusí to být jen žena, ale nemůžu chtít dělat deset věcí a každou na sto procent, protože potom jsem v oblasti teorie, nikoliv praxe.

Mluvíte se svými dětmi o mateřství? Jsou to puberťáci, brzy dospělí lidé. Chtějí založit rodinu dříve, nebo to odkládají?
Mám trochu pocit, že generace, ve které je moje dcera, už o rodičovství přemýšlí jinak. Ale je příliš mladá na to, aby to plánovala. Nicméně ano, tahle diskuze u nás probíhala odmalička. Příprava na rodičovství je něco, co se má předávat v rodině. Ve škole je na to určitě připravovat nebudou. Doma se na to připravují už jen vzájemnou interakcí sourozenců. Vedeme s nimi také otevřené diskuze. V případě mé dcery jsou to jen teoretické představy, ale líbí se mi, že o těchto věcech dokáže mluvit naprosto otevřeně. Chce o tom mluvit, přemýšlí o osudech lidí kolem a mám pocit, že tabu, které v sobě nesla naše generace, dnes už neexistuje.

Dvě děti jste adoptovala, ale zároveň jste se s manželem pokoušela o miminko. Je to tak?
Ano, ale dělala jsem to proto, že jsem věděla, že alespoň jedno dítě chci adoptovat.

Takže jste pro adopci byla rozhodnutá už dříve?
Můj příklad asi není nejběžnější. Protože jsem věděla, že minimálně jedno dítě adoptovat chci, tak jsem nebyla v zoufalém stresu, že teď musím mít dítě, protože jiné mít nebudu. Proto jsem ani tohle období neprožívala příliš hluboce a v duševním stresu. Měla jsem malé dítě a řekla jsem si, že když budu mít další, bude to prima. Adoptovali jsme tak ještě jedno, abych měla alespoň dvě – aby mé dítě mělo partnera ve své generaci. No, a další dítě jsme si zkrátka vyrobili doma.

Bylo vaše biologické dítě vymodlené?
Ne! Byla jsem spíše překvapená. Už jsem měla dvě děti a s tím počtem jsem byla spokojená. Zkrátka jsem se tomu jen nebránila. V té době nebyla žádná snaha, ale mé nastavení není zcela běžné. Je to zapříčiněné tím, že jsem v dospívání měla kamarádku, která byla adoptovaná, a zároveň byla mým vzorem. Proto jsem měla v podvědomí, že adopce je jednou z věcí, kterou bych v dospělosti chtěla udělat. Fakt, že nakonec mám takhle velkou rodinu, je moje velké štěstí.

Na fotografie režisérky Alice Nellis a její snímky s manželem se můžete podívat v naší galerii.