„Hej, bráško, všechno nejlepší k čtvrtstoletí!“ vychrlila jsem na bratra, když mi zvedl telefon. „Přeju ti, aby sis našel vysněnou práci, fajn holku, smysl pro humor a nějaké peníze.“
Přála jsem mu všechno, co neměl, a na co si pořád stěžoval. Ráda bych mu také řekla, ať přestane snít o výhře v loterii a konečně si najde pořádnou práci. Ale nechtěla jsem být zlá, tak jsem to prozatím nechala být.
Můj bratr je lehkomyslný a líný
„Díky, pro dárek se stavím později,“ zavtipkoval Martin. „A večer tě zvu na oslavu.“
„Nevím, jestli to stihnu. Zítra ráno mám poradu a musím se na ni připravit,“ řekla jsem klidně, ale Martinova bezstarostnost mě začínala štvát.
„Musíš se uvolnit, pořád jen sedíš doma a pracuješ!“ trval na svém, aniž by mu došlo, že jsou důležitější věci než jít ve středu večer na párty.
„Martine, máš vůbec peníze na to, abys šel slavit?“ zeptala jsem se naštvaně.
„Nějak to vyřeším,“ odpověděl. „Dnešní heslo zní: Carpe diem! Prostě si užívej dne… Tak večer, ségra!“
Martin si z mého tónu nic nedělal. Stejně jako si nedělal hlavu s tím, že by mi měl vrátit půjčené peníze. Myslel si, že když mám stálou práci a slušně vydělávám, je samozřejmost, že mu pomůžu. Štvalo mě to, ale radši jsem mu půjčovala já, než aby si bral od rodičů, kteří měli jen skromné důchody. Martin stále bydlel s nimi, ale na nájem ani účty nepřispíval.
„Víš, že je to teď těžké. Je složité najít si práci,“ bránila ho máma.
Táta mu občas řekl pár slov o zodpovědnosti a dospělosti, ale tím to končilo. Popravdě, dělala jsem to samé: poučovala jsem Martina, dávala mu rady a vztekala se, když mě zase prosil, abych ho z něčeho vysekala.
Nikdy mě neposlouchá
„Zase otravuje ten tvůj věčně zadlužený bráška?“ zeptala se mě kolegyně Magda. Pracujeme spolu dlouho, takže často slyšela moje hovory s Martinem. Navíc jsme kamarádky, takže ví o našich rodinných problémech.
„Co mám dělat?“ zeptala jsem se bezmocně. „Je to můj bratr a nemůžu mu říct, ať si svoje problémy vyřeší sám!“
„Je dospělý, ale ty ho pořád bereš jako malýho kluka,“ řekla Magda vážně.
„Já vím, ale kdykoliv jsem se mu snažila říct, že něco dělá špatně, nikdy mě neposlouchal…“
„Ty máš potřebu ho zachraňovat. On zavolá, že potřebuje pomoct, ty si trochu postěžuješ, ale pak hned letíš, abys ho zachránila,“ konstatovala Magda. „Od té doby, co tě znám, se to nezměnilo. Martin zavolá, že potřebuje peníze a radu, ty mu pomůžeš a zase mu ‚naposledy‘ půjčíš. On utratí peníze, tvoje rady ignoruje a žije si dál stejně…“
Někdy člověku dojde pravda jako blesk z čistého nebe. A to byl ten okamžik. Před očima mi proběhl celý můj život. Když se Martin narodil, oba rodiče pracovali, takže jsem se jako starší sestra musela o něj postarat. Vyzvedávala jsem ho ze školky, ohřívala večeři a četla mu pohádky na dobrou noc. Později jsem mu pomáhala s domácími úkoly a řešila jeho konflikty s kamarády.
Když měl problémy s učiteli, bál se to říct rodičům, a tak se svěřil mně. Nejednou jsem musela mluvit s jeho učitelem matematiky nebo češtiny. Od dětství jsem hrála roli zachránkyně, zatímco Martin byl obětí, která volala o pomoc. Já musela být ta silná a zodpovědná, on mohl být slabý a bezstarostný. Cestou z práce jsem vzpomínala na hádky s mým bývalým snoubencem Alešem. Většina z nich vznikla kvůli Martinovi. Až teď mi došlo, že měl Aleš pravdu – víc jsem se starala o svého bratra než o náš vztah. Možná právě proto jsme se rozešli…
Zas potřeboval peníze
Když jsem dorazila do baru na Martinovu oslavu, vyskočil od stolu, objal mě a představil svým přátelům. Jako by to ani nebyl on. Byl upravený, vtipný a inteligentní, poutal pozornost všech dívek. Nepůsobil jako někdo, kdo potřebuje zachránit. To přišlo až další den. Zavolal mi a nejprve mi poděkoval, že jsem přišla na jeho oslavu. Pak přešel k věci.
„Šéf mi teď nemůže dát zálohu, a já musím v bance uhradit splátku. Jestli to neudělám, budou po mně chtít zaplatit hned celý dluh…“
„Vypadá to, že máš opravdu problém. To mě mrzí,“ řekla jsem klidně.
Reagovala jsem tak, jak jsem si to celé ráno nacvičovala. Martin byl chvíli zticha.
„Jen do výplaty,“ zamumlal. „Vrátím ti všechno… do poslední koruny.“
„Martine, jsi dospělý chlap a zvládneš to sám. Rozhodla jsem se, že ti už nebudu půjčovat.“
„Jsi sobec!“ řekl vyčítavě.
„Možná máš pravdu. Jak stárnu, začínám si uvědomovat, že je důležité starat se o sebe a o svoje finance,“ nadhodila jsem. Nikdy předtím jsem s ním takhle nemluvila. Odmítla jsem řešit jeho problémy, na to nebyl zvyklý.
„Ty jsi mladší, máš život před sebou. Ale já se cítím vyhořelá. A jestli se nechci zbláznit v práci, musím přemýšlet o změně. Možná bych si měla vzít delší dovolenou nebo odjet pryč. Nejspíš ani nevím, co dál se svým životem…“
„Bude to dobré, uvidíš,“ utěšoval mě Martin.
Když jsme dotelefonovali, byla jsem na sebe pyšná. Konečně jsem něco změnila v našem vztahu – přiznala jsem svou bezmoc a přestala jsem předstírat, že jsem neporazitelná.
Moje metoda zafungovala
„To musíme oslavit! Po práci jdeme na zmrzlinu,“ vykřikla Magda, když jsem jí to všechno řekla. „Jsem si jistá, že ti to změní život. Ale musíš být důsledná. Mysli na to, že budeš mít konečně víc času a peněz pro sebe. To je fajn, ne?“
„No… nevím, jak to Martin zvládne,“ ozvala se ve mně starostlivá starší sestra.
„Zvládne to. A když ne, najde si holku, která se o něj postará. Takový fešák s tím nebude mít problém,“ uklidnila mě Magda.
Měla pravdu. Zpočátku Martin nemohl uvěřit, že mu odmítám pomoct. Nevěděl, jak reagovat, když jsem mu řekla, že se necítím dobře nebo mám depresi. Ukázalo se ale, že nějakým zázrakem si umí poradit i beze mě! Dokonce začal plánovat své výdaje a přestal rozhazovat peníze. Dospěl. A já se konečně začala starat o sebe místo o něj.
Jednoho dne jsem v obchodě potkala Aleše a zašli jsme na kávu. Neviděli jsme se pár měsíců. Ulevilo se mi, že nemá přítelkyni. Aleš se usmál, když jsem mu řekla o změnách mezi mnou a Martinem.
„Co kdybychom si dali ještě jednu šanci?“ zeptal se. A to jsem myslela, že život už nemůže být lepší…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
