Radka, její matka a babička se rozhodly pustit do rekonstrukce starého rodinného domu. Tvrdá práce oživila staré křivdy a rozpory, ale po nějaké době je svedla dohromady a dnes mají krásnou chalupu, kde se společně scházejí.
Když jsme s rodinou poprvé uviděli ten starý dům, ve kterém jsme kdysi trávili každé léto, okamžitě se mi vybavily vzpomínky z dětství. Byl to náš rodinný dům, postavený před více než stoletím, a po generace sloužil jako místo, kde se setkávaly tři generace naší rodiny. Ale poslední roky dům chátral. Nikdo z nás neměl čas ani chuť se o něj starat, což se mělo změnit.
Zvenčí už to byla spíš ruina. Ztrouchnivělé zdi, zarostlá zahrada a praskliny ve zdech jako nemilosrdná připomínka let, která dům i nás rozdělila. Přesto jsme se všichni – já, máma i babička – rozhodly dům společně zrenovovat a vrátit mu jeho někdejší krásu. Na začátku jsem měla romantickou představu, že nás práce na domě spojí, ale realita byla úplně jiná.
Každá z nás měla jasnou představu o tom, jak by dům měl vypadat. Já chtěla moderní kuchyň s velkými okny, máma trvala na tom, že starý styl se nesmí ztratit, a babička si chtěla zachovat všechny původní detaily, i když byly už dávno nefunkční a restaurovat je by stálo majlant. Rychle se ukázalo, že náš projekt nebude jen o stavbě zdí a výměně oken, ale také o našich vlastních skrytých konfliktech. Jakmile jsme začaly diskutovat o rozpočtu, prioritách a stylech, napětí mezi námi rostlo. Každá měla svou pravdu a kompromis neexistoval.
Jednoho dne při bourání staré zdi v obýváku se všechno vyhrotilo. Začaly jsme obviňovat jedna druhou, že se nesnažíme si navzájem dostatečně naslouchat a že dům nemá šanci na záchranu. „Nechápu, že ten dům prostě neprodáme, že se na to nevykašleme. Už takhle se mezi sebou hádáme a teď jsme tomu nasadily korunu!“ Ten dům byl odrazem naší rodiny – zvenčí starý a zanedbaný, zevnitř plný napětí a prasklin, které jsme roky přehlížely.
Odjela jsem naštvaná a několik týdnů se na staveništi neobjevila, chtěla jsem to vzdát, ale pak mi to nedalo a vrátila jsem se. Viděla jsem, jak se máma s babičkou baví nad starým stolem a přemýšlejí, jak by mohly upravit jeden z pokojů. Přidala jsem se a začaly jsme spolu znovu mluvit, ale tentokrát jinak. Namísto toho, abychom bojovaly, kdo má pravdu, jsme začaly hledat společnou řeč. Já se vzdala některých moderních prvků, máma uznala, že drobné změny jsou nezbytné, a babička nakonec přistoupila na to, že některé věci už nemají smysl opravovat.
Postupně jsme každá vnášely do renovace kousek sebe, ale zároveň jsme se učily naslouchat sobě navzájem. Když jsme dokončily poslední pokoj, cítila jsem, že jsme nepostavily jen nové zdi, ale i mosty mezi sebou. Někde jsme nechaly praskliny ve zdech, aby nám připomínaly, že nejen zdi mohou praskat. Ten dům nás skutečně spojil, ale ne díky své kráse nebo stylu, ale hlavně proto, že jsme na něm dělaly společně.
Naše rodina, stejně jako ten starý dům, potřebovala renovaci. Když jsme pracovaly, uvědomily jsme si, že opravdovou hodnotu má to, co společně vytvoříme. A i když mezi sebou máme neustále rozpory a dohadujeme se, určitě to jednoho dne bude lepší. Stejně jako dům, který jsme přetvořily v chalupu, kde se naše rodina pravidelně schází.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
