Edita Strusková prožila podobný příběh jako spousta jiných mladých žen s rakovinou prsu. Jednoho dne, ještě při plném kojení, si našla bulku v podpaží. Vyšetření pak ukázalo, že jde o zhoubný nádor. Následovala léčba, remise a po letech znovupropuknutí nemoci, které sympatickou maminku opět srazilo na kolena.
Vrátit se k aktivnímu životu tak pro Editu bylo velmi náročné. Jako fyzioterapeutka naštěstí věděla, jakou cestou se vydat. Zároveň ale zdůrazňuje, že informovanost stran rehabilitací po chemoterapii a zejména mastektomii je stále minimální.
„Ženy po operaci většinou odcházejí z nemocnice bez jakýchkoliv informací. Nejsou zaučené, jak pečovat o jizvu, jak se o sebe starat,“ poukazuje. „I já to tak měla. Když jsem odcházela, nedostala jsem jedinou informaci. Jediná informace, která se šíří povědomím, je, že musíte šetřit ruku, abyste neměli lymfedém, a že byste neměli radši nic moc dělat,“ dodává Edita Strusková, která stejně jako tisíce dalších žen s rakovinou prsu nebo její historií podporuje každoroční mezinárodní zdravotní kampaň Pink October, která má za cíl zvýšit povědomí o této nemoci.
Sama pak pořádá v týdnu od 14. do 19. října 2024 online Růžový kongres pro všechny ženy, které se chtějí dovědět více o rakovině prsu a významu péče o tělo při nádorovém onemocnění tohoto typu. Registrace na kongres je zdarma a vystoupí během něj přední odborníci nejen z oblasti onkologie. Více se dozvíte v rozhovoru s Editou Struskovou.
Jaký je život po rakovině prsu? Je všechno v cajku, nebo je to mýtus, protože se hodně mluví o léčbě, o průběhu nemoci, ale málo o tom, co následuje? Člověk může mít pocit, že když se někdo vyléčí, je to zalité sluncem a v cajku. Je to tak, nebo ne?
Také jsem si myslela, když mi přišla ta diagnóza, že pak už bude všechno dobré, ale bohužel je to mýtus a většina žen se pak potýká
jednak s následky léčby tak i s psychickými potížemi. Když jdeme na léčbu, máme nalajnovaný program, a jakkoliv je to náročné, není čas přemýšlet. Ovšem v momentě,
kdy léčba skončí, přijde dopad na zem a ta žena nebo ten člověk,
co projde onkologickým onemocněním, si uvědomí, že to není chřipka a že se nemoc může kdykoliv
vrátit. Často se navíc může vrátit v ještě horším stadiu.
Toho se asi lidé nejvíc bojí…
To je největší obava lidí, kteří projdou onkologickým onemocněním. Ten návrat nemoci. Takže se neustále bojí, že přijdou o život. Do toho se potýkají s následky léčby, což
neprospívá psychické pohodě. Když budu mluvit konkrétně, třeba po operaci prsu vás můžou bolet záda nebo vás začne bolet
břicho, špatně se vám dýchá, a co bývalého onkologického
pacienta vždycky napadne jako první? Panebože,
doufám, že nemám něco v páteři. Doufám, že nemám metastáze.
Vy jste nastínila spoustu věcí, ty my probereme. Já se přesto vrátím k vašemu příběhu, vy jste onemocněla rakovinou prsu poměrně mladá, bylo vám jednatřicet, měla jste dvě malé děti, kojila jste, do toho aktivní sportovkyně, běhala jste, cvičila jógu. Takže to musel být velký šok, protože se říká, že při kojení žena nemůže dostat rakovinu prsu.
Pro každého to musí být šok, pro mě taky. Měla jsem náročné období, protože jsem měla dvě malé děti rok a půl od
sebe, které byly pořád nemocné. Už jsem ryla pusou v zemi, bylo toho fakt moc, a říkala jsem si, že až se všichni uzdraví, tak se nějak usadíme
a začneme zase jezdit na výlety, protože jsme byli půl roku permanentně doma. Pořád jsme chodili z nemoci do nemoci, byly to takové ty obyčejné chřipečky,
nic vážného. Tak jsem si říkala, že až se všichni uzdraví, já odpadnu
a myslela jsem, že dostanu angínu nebo tak, a pořád jsem toužila mít ten klid.
Ale bylo to jinak.
Pak se všichni uzdravili, já si tak nějak
dosedla a říkala si, že už přestanu kojit. Nechala jsem děti u
babičky a jela domů s tím, že budu mít po dvou letech konečně týden čas jen pro sebe. No, a místo toho jsem začala běhat po doktorech, protože
jsem si den před odjezdem od babičky našla bulku v podpaží, o které jsem si tedy nemyslela, že to
bude něco vážného. Myslela jsem, že je to nějaká uzlinka, kterou mi maximálně vyříznou a bude to dobré. Ale bohužel to tak nebylo.
Pak jste tedy prošla léčbou a vyléčila jste se. Dá se to tak říct?
To vám lékař nikdy neřekne, že jste úplně vyléčení. Vždycky jste jenom v remisi, to znamená, že to onemocnění je v klidu nebo jste vyléčení,
ale pořád hrozí, že se to může kdykoliv vrátit. Pořád chodíte
na kontroly. Já se právě těšila, že budu vyléčená, a když jsem po
tom roce dokončila tu největší léčbu, tak jsem jako každý onkologický pacient po rakovině prsu absolvovala takové kolečko, jestli mám v pořádku plíce,
kosti, játra. A když je tohle všechno v pohodě, tak dostanete štempl, že jste v remisi a chodíte jen jednou za tři měsíce nebo jednou za půl roku na kontroly. A právě při onom vyšetření kostí jsem zažila ten největší strach.
Co se stalo?
Já se na to vyšetření těšila, protože jsem si říkala, že budu mít zase čas pro sebe, jenom se položím a pak mi řeknou, že je to dobré, a
půjdu. Ale sestřička přišla a řekla: „Ještě zůstaňte ležet. My tam něco vidíme, uděláme kontrolní CT.“ A mně v tu chvíli začalo běžet hlavou, že určitě něco najdou na hrudní páteři, protože ten hrudník mě bolel. Oni tedy dojeli to vyšetření a řekli, že výsledky pošlou lékaři. A mně začalo
neuvěřitelné psycho. Dva týdny jsem čekala na výsledky, představovala jsem si to
nejhorší.
Hrozné dva týdny…
Jo,
to byl fakt nejhorší čas. Když si to tak vezmu
zpětně, bylo to šílené a mně v té době došlo, že to nebyla chřipka,
protože já to tak brala, že je to prostě chřipka, vyléčím se a bude to
dobré. Takže jsem dopadla na zem a spustily se mi různé psychické potíže, úzkosti, které přecházely až skoro do depresí, a musela jsem začít chodit na
psychoterapie, které mi tehdy pomohly.
Vy jste podstoupila i mastektomii, to znamená, že jste přišla o jedno prso. To bylo před těhotenstvím, nebo po něm?
To bylo tak, že jsem se jakože vyléčila, vrátila se do běžného života, potřetí otěhotněla, porodila a zase jsem skoro dva roky kojila třetího syna. Kojila jsem i z toho operovaného
prsu, což se všichni divili. A když byl synovi asi rok a půl,
tak se doktorům něco nezdálo právě v tom prsu, takže jsem znovu absolvovala kolečko biopsie. Šílený nervy, že se mi to vrátilo… Naštěstí to bylo v
pohodě, byl tam nějaký nález, ale nezhoubný. Ovšem za půl roku už tam zase něco viděli. Opět jsem šla na biopsii, a
tentokrát už to bylo zhoubné.
To zní děsivě…
Když jsem šla na tu biopsii, už jsem
byla v takovém životním stadiu, kdy jsem byla smířená s tou nemocí a už
jsem věděla, že jsem v pohodě, že se to nevrátí. Nebo takhle, přestala
jsem se bát toho návratu. Už jsem si byla sebejistá, měla jsem pocit,
že mám všechno srovnané, cítila jsem se skvěle, uběhla jsem zase půlmaraton,
kojila jsem. Takže když jsem
pak šla na biopsii, brala jsem to jako nutné zlo, ale s tím, že to bude
dobré, že to je určitě nějaké zatvrdlé mléko. Po té biopsii mi ani nikdo nevolal, tak jsem si pak říkala, na den mých narozenin, že bych tam měla napsat, abych nebyla
za úplného lempla, že se nestarám o své zdraví. Tak jsem doktorce napsala a přišla mi druhý den odpověď, že je tam zhoubný nález, že tam je nádor a ať přijedu. To byl pro mě další
obrovský šok a největší zrada v tom, že jsem věřila, že
jsem zdravá, že se nic neděje. A ono to tak nebylo.
Podstoupila jste tedy mastektomii. Co to udělalo s vaší psychikou? Protože říkáte, že nejdřív jste měla psychické problémy, chodila na terapie, které pomohly, a pak jste byla srovnaná. Vrátilo vás tohle někam? Nebo to byl úplně jiný level?
Paradoxně to pak bylo jednodušší, protože jsem musela absolvovat jenom mastektomii. Nádor byl odhalen včas,
ještě se nikam nešířil, tudíž byl malinký a zapouzdřený. Stačilo tak vzít prso. Já nikdy nebyla na svoje prsa upnutá, bylo mi to nějak jedno, spíš mi překážela, takže ztráta prsu s mou psychikou nijak nezamávala. Člověk nesmí na ničem lpět, protože nikdy nevíte.
Pak jste i zveřejnila fotky, kde jste odhalila, jak to vypadá po operaci. To chce hodně odvahy, na to každý nemá.
To
ne, ale možná je to tím, že jsem fyzioterapeutka, takže mám tu hranici posunutou jinde. Že mi to bylo přirozené, že jsem chtěla vidět nebo ukázat, jak může tělo vypadat po operaci, a že to, že vám vezmou
prso, neznamená, že vám vezmou ženskost a krásu. Že někdy to může být naopak, že to tu ženskost může naopak probudit.
Tím, že jste fyzioterapeutka, se chci věnovat hlavně tomu pohybu po operaci, po rakovině. Co to s tělem udělá, když žena přijde o prso?
Pokud má žena větší poprsí, jako třeba já – já teď chodím bez epitézy, což bych neměla – je to velká zátěž na páteř. Člověk se tam začne jakoby hroutit, je to jednostranná zátěž. To je jedna
věc. Druhá věc jsou jizvy, protože na hrudníku vznikne poměrně dost jizev. Buď jenom tam nebo i v podpaží. Ty pak stahují tkáně a zase to
tu ženu nutí k tomu, že se kroutí, stahuje to hrudník, takže to omezí dechové funkce. Bolí mezi lopatkami a tělo na to reaguje komplexně, takže
jednak bolí hrudník, ale mohou se ty bolesti projevit kdekoliv na
těle. Proto je důležité absolvovat fyzioterapii, hýbat se a tělu se věnovat už po celý život. Není to jen o tom absolvovat rehabilitaci po operaci, což se často neděje, protože ta informovanost je malá – už se to lepší, ale pořád to není ono – ale chce to o to tělo pečovat stále.
Po mastektomii někdy následuje rekonstrukce prsu. Možná je to zase mýtus, ale někdo může říct: „Budeš mít hezký nový prso nebo prsa.“ Pokud se ale budeme bavit z toho hlediska fyzioterapeutky, je to dobré, je to prospěšné nebo jak na rekonstrukci nahlížíte?
Tam je podle mě největší přínos v oblasti psychické podpory. Pro někoho je ztráta prsu tak psychicky devastující, že rekonstrukce je to nejlepší, co může být. Je důležité podotknout, že pokud se jedná o jednostrannou mastektomii a rekonstrukci, výsledek nikdy nebude ideální, protože těžko se přiblíží tomu zdravému
prsu, které je povislé, měkčí. Když se rekonstruuje implantáty, bude prostě vždycky jiné. Pokud je žena navíc po ozařování, tak ta tkáň
může být tak poškozená, že tělo implantát nepřijme. S tím je třeba počítat. Ale samozřejmě, když se pak ta žena o
sebe dobře stará, cvičí, protahuje tu jizvu, protahuje tkáně,
dobře se vyživuje, tak to tělo na to může být daleko
lépe připravené a zvládne to.
A jak jsme se bavily o té jednostranné zátěži, tak to může být určitě prospěšné.
Určitě. Já osobně teď o implantátu nepřemýšlím. Spíš přemýšlím, že bych si třeba vzala i to druhé prso a udělala bych si rovnou obě silikonová.
Jak na sport po nemoci, po operaci nebo po mastektomii či rekonstrukci? Jak se vrátit do aktivního života? Protože vy jste sportovkyně…
Tam panuje další takový mýtus, nebo… Ty ženy po operaci většinou odcházejí z nemocnice bez jakýchkoliv informací. Nejsou zaučené, jak pečovat o jizvu, jak se o sebe starat. Neplatí to vždy, ale ve většině případů ano. I já to tak měla, že když jsem odcházela, nedostala jsem jedinou informaci. Jediná informace, která se šíří povědomím, je, že musíte
šetřit ruku, abyste neměli lymfedém, a že byste neměli radši nic moc
dělat.
Co to znamená?
Otok
ruky. Protože když vám vezmou lymfatické uzliny, což se většinou při operaci prsu děje, naruší se lymfatický systém a je tam riziko
otoku ruky, který pak, když se to rozvede do nějaké úrovně, může být i
nevratný. To je pak problematické a je to největší strašák. A jelikož
nejsou informace, tak se ženy bojí cokoliv dělat, aby náhodou něco
nepokazily. Pak třeba začnou cvičit, začne je ta ruka bolet a bojí se lymfedému, takže je to začarovaný kruh.
Chápu.
Ale je důležité se hýbat
a ideálně navštívit fyzioterapeuta, který vám ukáže, co a jak dělat,
jak pečovat o jizvu, jak se protahovat a postupně se vracet do aktivního života. Protože když jsme po jednostranné anebo i po
oboustranné mastektomii, tak máme jizvy. Já třeba, když chci běhat, musím dát pozor, abych byla protažená, takže předtím se musím třeba týden nebo aspoň tři
dny protahovat, to tělo na to nachystat a pak se jít proběhnout. Když to neudělám, tak mě nebolí nohy, ale záda, a
myslím si, že nejsem jediná. Že se žena chce vrátit k tomu, co dřív dělala, ale najednou narazí, protože tělo už nefunguje jako předtím. Takže je důležité na to myslet a pečovat o hrudník.
Co dalšího prozradila Edita Strusková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- O těhotenství po léčbě rakoviny prsu
- Proč se rozhodla založit blog a pořádá kurzy pro nemocné
- Jak zabránit vypadávání vlasů při chemoterapii
- Čím se zabývá její projekt Tělo v cajku
- Co je Růžový kongres
- Jakou našla příčinu své nemoci
