U nás doma to vždycky bylo tak, že já jsem holka a ještě k tomu ta starší, tak musím všechno vydržet, zařídit, být poslušná a hlavně udělat místo mladšímu bráškovi, který byl jako král na trůně. Vařilo se to, co on měl rád. Jezdilo se tam, kde se mu nejvíc líbilo. I školu a koníčky si mohl vybrat podle svých představ, zatímco já jsem musela na ekonomku (je to praktické) a na gymnastiku (je to pro holky).
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jako dítě jsem se proti tomu nějak moc nebránila, vlastně mi to přišlo tak nějak normální, když jsem v té atmosféře vyrůstala odjakživa. Ale teď v dospělosti mě to už vážně štve. Navíc naše máma, jak stárne, tak je v tom ještě horší než bývala dřív.
Nejde mi o peníze, ale o princip
Například můj bratr a jeho soukromý život. Nedávno se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní, se kterou má malou dceru. Máma to samozřejmě těžce nesla, hrozně ho litovala, jaký je to chudáček, že je mu teď asi smutno a navíc musel pustit drahý podnájem, který nemá cenu, aby v jednom člověku platil.
Musím podotknout, že bratr podniká a nikdy na tom nebyl s penězi zle. To si ovšem nemyslí naše máti, která mu vždy ještě ze svého nevelkého příjmu podstrojovala a stále podstrojuje. Nebo donutí tátu, aby vybral peníze z jejich úspor. Teď nedávno třeba zjistila, že bratr nemá v novém podnájmu pračku, tak mu na ni dala peníze, přitom on by si ji klidně mohl dovolit koupit ze svého…
Aby to nevypadalo, že mi jde o peníze. Já sama od našich nic nechci a nikdy jsem nechtěla, ale mě by na jeho místě hanba fackovala. On to neřeší. Navíc když si teď bere na víkendy malou od své bývalky, tak jim máma jezdí vařit, protože on to přece neumí. Taky mu začala uklízet, tajně, abych nevěděla, ale ona se sama jednou podřekla.
Nebo tuhle na podzim. Táta měl kulaté narozeniny, tak jsme se domluvili, že se sejdeme u našich a uděláme oslavu. Já se bratra ptala, co bude tátovi dávat jako dárek. On, že neví, ale stejně momentálně nemá moc peněz, protože mu někde visí nějaké faktury.
Tak jsme se domluvili, že mu koupíme společný dárek, který pořídím já a on mi pak svou půlku dá. Je to už tři měsíce a neviděla jsem ani kačku… A to nemluvím o tom, že s pečením dortu a chystáním oslavy jsem taky pomohla jen já. Bráška se jen dovalil na místo a hodoval.
A když naopak naši potřebují nějakou pomoc od nás, tak je to celé na mně. Nedávno se jim třeba porouchalo auto a máma potřebovala odvézt do lázní. Jenže bratr neměl čas. Tak jsem ji tam odvezla já. Jindy jim zase pomáhám s výběrem telefonu, nového dodavatele elektřiny nebo s hledáním opraváře na chatu. Bratr nikdy nemá čas. Já ho ale mít musím.
Můj manžel, kterému si občas postěžuju, říká, že si za to můžu sama, protože jsem moc hodná a neumím nikomu říct ne. Jenže co mám dělat? Naše přece nenechám v bryndě, přijde mi samozřejmé jim pomoci, když to potřebují, oni se o nás taky starali. Jen mě štve, že bratr to takhle nemá a ani se to od něj nečeká. Není to fér a mě to štve čím dál tím víc.
Dominika
Názor psycholožky čtěte na další straně.
