Wiktoria Szyferska byla povoláním porodní asistentka. Zoufalým ženám, které se ocitly ve fatální životní situaci, nabízela pomoc s pohlídáním novorozence. Místo toho ale dítě čekala v podstatě jistá smrt.
Vychovat dítě sama v dřívějších dobách nejčastěji znamenalo, že žena zpečetila svůj osud. Těhotné, neprovdané dívky se tak k tomuto kroku odhodlaly jen velmi zřídka. Čím chudší a přísnější bylo prostředí, z něhož pocházely, tím horší mohly být následky nechtěného těhotenství. Ještě na přelomu 19. a 20. století proto byly vraždy novorozenců časté. V Polsku měly jejich životy na svědomí takzvané „fabrykantki aniołków“. Jednou z prvních byla Wiktoria Szyferska. Slibovala ženám pomoc, ale kdo se k ní dostal, neměl prakticky žádnou šanci na přežití.
Obyvatelé mnoha polských vesnic žili v té době v nesmírné chudobě. Selské děti byly značně podvyživené. Odmalička tvrdě pracovaly, navzdory povinné školní docházce. Někdy kvůli tíživé finanční situaci rodiny vynechaly školu i na několik měsíců.
Těžké to tedy měly i vdané ženy. Ve dvacátých letech lékaři upozorňovali na lhostejnost mužů k jejich manželkám a budoucím dětem. To souviselo opět s penězi. Ženy, které rodily klidně i deváté dítě v řadě, prosily lékaře, ať je učiní neplodnými. Svobodné těhotné ženy zase neměly šanci založit rodinu ani si najít práci. Zejména takovou, kterou by zabezpečila sebe i jejich dítě.
Bylo také téměř nemožné počítat s pomocí příbuzných. Pro dívku to znamenalo veřejné zostuzení, stigmatizaci či dokonce vykázání z rodinného domu. Od žen se prostě očekávalo, že budou mít bezvadnou morálku. Třeba ve slezské části Polska konzervativci uvedli v roce 1926 v platnost zákon zakazující učitelkám otěhotnět. Argumentem byl strach z demoralizace dětí.
Když se žena rozhodla jít na potrat, vystavovala se riziku trestního stíhání. Navíc celý zákrok a následná léčba probíhaly v otřesných podmínkách. Často tak mladé matky končily v nemocnici, nebo, v té horší variantě, v márnici. Co ale měly dělat? Když pracovaly jako služky, neměly žádné zastání. Ale ani dívky, žijící se svou rodinou, neměly na růžích ustláno – hněv otce, stud matky a veřejné ponížení, kdy ji okolí označovalo za děvku a dítě za bastarda.
Alternativou bylo dát dítě do útulku nebo mu najít novou rodinu. Nebo někoho, kdo se o něj postará, dokud si matka nenajde stálý příjem. A právě v tomto okamžiku se začaly vynořovat „fabrykantki“. Wiktoria Szyferska byla povoláním porodní asistentka. Jejím dalším zdrojem peněz bylo provozování „kanceláře pro mokré sestry“, čili novopečené matky, jež si mohly přivydělat kojením dětí z jiných rodin.
Szyferska a její komplic, Marianna Szymczakowa, ale měly v úmyslu všechno možné, jen ne pomáhat. Kromě práce nabízely zoufalým ženám i pohlídání dětí. Realita byla taková, že v jedné nevytápěné místnosti ležel asi tucet novorozenců. Ženy je nechaly vyhladovět a zemřít. Pohřeb se nekonal. Mrtvolka skončila klidně na ulici, nebo v záchodě. Těžko říct, kolik dětí tímto hrozným způsobem zemřelo. Tehdy působily podobné fabrykantki po celé Evropě.
V novinách se o nálezech mrtvých dětí psalo poměrně často. Lidé ale začali být postupem času vůči tomuto tématu otupělí. I soudy byly v této oblasti shovívavé. Szyferská vyfasovala dva a půl roku (pokud by se dostavila k odvolacímu jednání, byly by to jen čtyři měsíce) a povinné církevní pokání. Spousta dalších žen se po propuštění vrátila ke stejnému způsobu obživy. Tresty byly opravdu malé, a navíc podstatná část společnosti se domnívala, že problém s nechtěnými dětmi v podstatě nelze vyřešit jinak.
Zdroje informací:
Wiadomosci.onet.pl: Śpij, aniołku. Niedługo będziesz w niebie
Ciekawostkihistoryczne.pl: Kim były fabrykantki aniołków?
