Petr pracuje v malé firmě jako administrativní pracovník. Má vysokou školu, přesto musí chodit na brigádu, jelikož si nevydělá tolik, aby mohl provozovat svůj drahý koníček. Po večerech tak ještě uklízí kanceláře. Kolegové se mu kvůli tomu smějí.
Svou práci mám rád. Do kanceláře to mám deset minut pěšky a s kolegy si rozumím. Jsem konzervativní typ a nerad dělám v životě změny.
Jenže mám drahou zálibu – sbírám starožitné figurky. Manželka má pochopení, a tak mám doma vyhrazenu jednu místnost, kde shromažďuji svou sbírku. Naše dohoda s manželkou zní jasně. Na sošky si musím vydělat, výplata patří rodině. Stejně jako výplata manželky.
Kdykoliv jedeme někam na dovolenou, obcházím starožitnictví a hledám zajímavé úlovky do své sbírky. Ceny sošek se pohybují v řádu tisíců. „Peti, ty jsi blázen. Za figurku o velikosti mrkve dáš dvacet tisíc“, kroutila nevěřícně hlavou manželka Dana. Reagovala stejně pokaždé, když jsem si domů přinesl další kousek. A já se na ni pokaždé usmál, políbil ji do vlasů a dodal: „Ale tebe mám stejně radši.“
A protože se v zaměstnání celý den zabývám obchodními listinami, dlouhodobě si vybírám manuální brigády. Několik let jsem chodil po večerech doplňovat zboží nebo jsem pracoval na kase. Moji spolupracovníci měli buď základní vzdělání nebo výuční list. Nechápali, proč já jako člověk vysokoškolsky vzdělaný chodím pracovat rukama. „Hele, i mozek musí odpočívat. Prostě rovnováha. Část dne maká mozek, část dne ruce,“ vysvětloval jsem jim.
Tito lidé mě chápali a s odstupem času mohu říct, že ani tady kolektiv nebyl nejhorší. I když moc prostoru na vybavování nebylo. V současné době, už asi rok, chodím večer uklízet kanceláře. Kousek od domu nám vyrostla administrativní budova a mně svěřili jedno patro. Tady už mě kolegové nechápou vůbec. Jsou to lidi ze sociálně slabých vrstev a s velmi omezeným myšlením. Nejednou jsem od nich slyšel, že jsem úplně blbej, když s vysokou školou chodím uklízet.
Brigády mě baví ještě z jednoho důvodu. Přijdu do styku s typem lidí, které jinak nemám šanci poznat. Baví mě sledovat jejich reakce, prohodit s nimi pár slov o jejich způsobu života. Moji kolegové uklízeči nechápou mou filosofii. Nechápou, proč něco sbírám. Oni by radši leželi u televize a užívali si klid. Vůbec by nebyli ochotní něco obětovat pro vášeň. Stačí jim jedna práce jako nutné zlo a víc od života nechtějí.
Moji spolupracovníci ze zaměstnání jsou vzdělaní lidé. Ti se mi v dobrém smějí. Chápou naprosto vše a respektují moje postoje. Tuto partu lidí bych nerad postrádal. Scházíme se i mimo zaměstnání. Navzájem se znají i naše rodiny a už nejednou se stalo, že jsme o víkendu jeli na společný výlet nebo zašli na bowling. Někdo se zkrátka v životě nedokáže pro nic nadchnout a já objevil přímo vášeň. Drahou, ale nelituji. Jednou moje děti zdědí sbírku, která jistě časem získá na hodnotě. Vnímám to jako skvělou investici do budoucna.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
