Práce v PR agentuře byla pro mě příležitost, kterou jsem si nemohl dovolit promarnit. Vždy jsem snil o dynamickém prostředí, kde se nebudu nudit a dobře vydělám. Po několika měsících se mi podařilo něco, co mi vyneslo uznání u šéfa i kolegů – získal jsem kontrakt s velkou firmou, kterou vedla Olga.
Všichni v oboru ji znali a trochu se jí báli. Je sebevědomá, elegantní a neuvěřitelně charismatická. Na jedné straně jsem byl hrdý na to, že jsem tenhle kontrakt získal, ale na druhé straně jsem na Olgu začínal myslet způsobem, který se rozhodně nehodil do pracovní sféry…
Nemohl jsem jí odolat
Ačkoli pravidla ve firmě byla jasná – žádné osobní vztahy s klienty – na Olze bylo něco, čemu jsem nedokázal odolat. Věděl jsem, že to je riskantní, že to může skončit špatně, přesto jsem šel do toho.
„Petře, máš ještě něco k tomu reportu?“ zeptala se kolegyně Zuzana a vytrhla mě ze zamyšlení.
„Ne, myslím, že je to v pořádku,“ odpověděl jsem a snažil se skrýt, že jsem byl myšlenkami úplně jinde.
Zuzana mi vždycky dávala dobré rady. Byla pro mě jako starší sestra, která se snažila dohlížet na to, abych nedělal hlouposti. Problém byl v tom, že jsem už byl až po uši v něčem, co mohlo skončit katastrofou. Ale nedokázal jsem jí o tom říct…
Hráli jsme spolu hru
Pamatuji si moje první setkání s Olgou. Seděli jsme v zasedací místnosti, byla soustředěná, profesionální, ale v jejích očích bylo něco víc. Zpočátku jsem se snažil udržovat odstup. Byla to přeci klientka. Ale…
„Máte v sobě něco, co je těžké ignorovat,“ pronesla s úsměvem po jednom z našich setkání.
„Jsem rád, že spolupráce probíhá dobře,“ odpověděl jsem. Snažil jsem se znít profesionálně, ale srdce mi bušilo. Věděl jsem, že se pohybuji na tenkém ledě.
Bylo to jako nějaká hra. Každé setkání, každý email, každý náhodný dotyk – všechno to působilo, jako bychom napínali strunu, která se mohla kdykoli přetrhnout. Snažil jsem se udržet profesionalitu, ale její pohledy, úsměvy a nenápadné poznámky byly jako oheň, který ve mně rozdmýchával něco, co bylo čím dál těžší kontrolovat. Měl jsem pocit, že to Olga věděla. A že se jí to líbilo.
Naše setkání mimo práci začala vypadat jinak. Zpočátku jsme zaskočili na kávu a bavili se o našem projektu. Pak se to změnilo a začali jsme spolu flirtovat. Cítil jsem, že to, co děláme, je špatné, ale nemohl jsem přestat. Byl v tom adrenalin, vědomí, že je to zakázané…
Začaly se šířit fámy
„Petře, poslední dobou jsi nějak duchem nepřítomný,“ poznamenala Zuzana, když jsme pracovali na novém reportu. „Děje se něco?“
„Nic vážného. Jen jsem trochu unavený,“ zalhal jsem a snažil se znít bezstarostně.
„Jo… Jen dávej pozor, aby ses nedostal do průšvihu. Víš, jak to chodí s klienty… A Olga není jen tak někdo…“ pronesla Zuzana a každé její slovo bylo jako varování, které jsem ignoroval.
Fámy se začaly šířit rychleji, než jsem čekal. Najednou měl každý v kanceláři pocit, že ví o mém životě víc, než bych chtěl.
Můj šéf Marek na mě začal hledět takovým zvláštním způsobem. Věděl jsem, že je jen otázkou času, než všechno vyjde najevo. A pak si mě jednoho dne zavolal do své kanceláře. Když jsem vešel, cítil jsem ve vzduchu napětí. Marek seděl za stolem s vážným výrazem.
„Petře… nebudu chodit kolem horké kaše. Poslední dobou se šíří fámy, které už nemůžu ignorovat. Co je mezi tebou a Olgou?“ zeptal se přímo.
Cítil jsem, jak se mi nervozitou svírá žaludek. Na chvíli jsem se rozmýšlel, jestli zapřít, nebo přiznat všechno.
„Je to… komplikované, Marku,“ odpověděl jsem nejistě. „Ale ujišťuji tě, že moje práce tím neutrpěla.“
„Nezajímá mě, jak dobře pracuješ. Pravidla jsou jasná, žádné osobní vztahy s klienty. A ty jsi ta pravidla porušil,“ přerušil mě ostře. „Máš dvě možnosti – skončit to hned, nebo přijdeš o práci.“
Jeho slova mě zasáhla jako rána pěstí. Byl jsem zahnaný do kouta.
Byl jsem pro ni jen epizoda
Nechtěl jsem o tom říct Olze, aby si nemyslela, že jsem slaboch. Ale po pár dnech už jsem měl těch zvláštních pohledů v práci dost. Musel jsem s tím něco udělat. S Olgou jsme se sešli v té kavárně, která se stala naším útočištěm. Tentokrát však byla atmosféra jiná.
„Olgo…“ začal jsem nervózně. „Marek ví o nás. Dal mi ultimátum: buď to ukončím, nebo přijdu o práci.“
Chladně se na mě podívala, jako by se jí to vůbec netýkalo. „Petře, nedělej z toho drama,“ řekla a odložila šálek kávy. „Opravdu si myslíš, že to má budoucnost? Byl to jen příjemný románek, nic víc. Nechci, abys přišel o práci kvůli něčemu, co… nemělo žádnou perspektivu.“
Ztuhl jsem. Asi jsem nedokázal uvěřit tomu, co právě slyším. „Příjemný románek? Myslel jsem, že… že to pro tebe něco znamenalo,“ koktal jsem.
Olga si povzdechla a podívala se na mě znuděným výrazem. „Petře, jsi fajn chlap, ale musíš dospět. Byla to jen zábava, nic víc.“
Její slova mě zasáhla víc než cokoli jiného. Opravdu jsem pro ni byl jen povyražení?
Přišel jsem o práci
Během chvilky jsem ztratil všechno, na čem mi záleželo. Románek, který jsem považoval za něco víc, se ukázal být pouhou iluzí. Vrátil jsem se do kanceláře, ale její slova mi stále zněla v hlavě: „Byla to jen zábava…“
Marek zjistil, že jsem to s Olgou neukončil hned po jeho varování. Následující den si mě znovu zavolal do své kanceláře. Tentokrát už nebylo o čem diskutovat. „Petře, porušil jsi pravidla a já to nemůžu ignorovat. Musíš odejít,“ řekl rázně. Viděl jsem, že ho tahle situace netěší, ale jeho prioritou byla firma, ne mé city.
Sbalil jsem si věci. Když jsem procházel kolem Zuzanina stolu, její výraz říkal vše – věděla, co se stalo. „Říkala jsem ti, že to nedopadne dobře,“ zašeptala. „A co teď? Co budeš dělat?“
„Nevím, Zuzano. Opravdu nevím,“ odpověděl jsem s hořkostí v hlase.
Zůstal jsem sám. Kvůli hloupé vášni, románku, který nikdy neměl šanci, jsem přišel o práci. Cítil jsem se zrazený a podvedený. Jako nějaký naivní hlupák. Nemám tušení, co bude dál…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
