Petr čeká se svou ženou první dítě a termín porodu se rychle blíží. Martina považuje za samozřejmé, že jí bude v porodnici po celou dobu na blízku. Pro něj je to však noční můra. Bojí se, že se ztrapní, že bude k ničemu nebo že porodní zážitek neblaze ovlivní jeho vztah k manželce.
Hned, jak se na těhotenském testu objevily dvě čárky, začala moje žena plánovat těhotenství, včetně porodu a výbavičky. Měl jsem z novinky, že budeme rodiči, samozřejmě taky radost, ale byl jsme o dost opatrnější. Přeci jen se na začátku může stát spousta věcí, navíc mi všechny ty vymoženosti přijdou zbytečné, včetně mé účasti na porodním sále. Slyšel jsem spoustu příběhů od známých, které mě ještě více rozhodily. I když se snažím manželce vysvětlit své obavy, nebere je vážně.
Sedím na gauči a pozoruju svou ženu, jak si hladí bříško. Vypadá klidně, šťastně, zatímco ve mně roste strach. Termín porodu je už za pár týdnů a ona si je jistá, že na sále budu s ní. Budu jí svírat několik hodin ruku, otírat čelo a nejlépe vše natáčet. Ale já si to nedokážu představit.
Děsí mě totiž spousta věcí. Už od malička se mi dělá nevolno při pohledu na krev. Při odběrech musím ležet, abych sebou nešvihl. A slyšel jsem také spoustu příběhů od kamarádů, které už se stali otci. I když uznali, že nakonec to byl dojemný zážitek, některé podrobnosti mě znepokojily.
Byl jsem také rád, že někteří mi přiznali podobné pocity a obavy. Třeba, že tam nakonec budu zbytečný a pohled na trpící ženu mě bude drásat tak, že k ní změním přístup. Už nikdy ji nebudu vnímat stejně. I to se jednomu známému stalo a měl pak v sobě takový blok, že jim to úplně pokazilo sexuální život. To bych vážně nerad.
Snažil jsem se manželce vše v klidu vysvětlit
Jenže Martina si ani na vteřinu nepřipustila, že bych porod našeho dítěte prožil na lavičce před sálem. Vždyť je to dneska tak běžné, že to většina bere jako samozřejmost. Přitom málokterá žena se svého muže nejdříve zeptá na jeho pocity. Jednou večer už jsem to nevydržel a o všem jsem si s manželkou promluvil. „Lásko,“ začal jsem opatrně. „Co když se mi tam udělá špatně? Nebudu ti tam k ničemu. Možná by bylo lepší, kdybychom se dohodli, že budu jen za dveřmi.“
Pohlédla na mě překvapeně a odpověděla: „Petře, to zvládneš. Potřebuju tě tam. Vždyť to je naše dítě. Musíme to přeci zvládnout spolu.“ To slovo „musíme“ mě vyděsilo. Tak nepříjemný nátlak jsem dlouho nezažil. Vždyť dřív ženy rodily bez manželů a zvládaly to v pohodě. Proč se teď účast muže u tohoto aktu bere jako povinná? Začal jsem jí vyprávět porodní historky, které jsem posbíral. Nejdřív se smála, že si to určitě každý chlap přibarvil a že si z toho pamatuju jen to negativní. Ale já byl urputný a snažil se jí vysvětlit i další strachy. To už ji humor přešel.
“Ty si vážně necháš ujít tak důležitý okamžik? To mě tam necháš samotnou?” zeptala se celá rozčilená. “Jestli to vážně vzdáš, jsi ten největší zbabělec, co znám!” dodala a uraženě odešla.
Čím víc se blíží termín porodu, tím víc se ve mně hromadí napětí a stres. V noci špatně spím nebo se mi zdají děsivé sny, v nichž utíkám z porodního sálu. Jsem z toho už unavený. A to ještě není naše dítě na světě.
Navíc jsem dostal vynadáno od tchyně, které si manželka postěžovala, jaký jsem srab. Její ostrá slova se mě dotkla, ale pochopil jsem, že není úniku. Prostě tam budeš a basta. Jinak jsi neschopný chlap i budoucí otec. Obávám se, že každé mé rozhodnutí bude mít následky. A já zatím nevím, jak se s tím poprat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
