Jméno, které dáte svému potomkovi, bude nosit po celý život.
Ztotožní se s ním už jako dítě, a přestože je možné si jméno změnit, málokdo to
udělá. Proto je opravdu důležité vybrat takové, za které se nebude stydět a
které se vám i jemu bude líbit.
Celá naše rodina se dohaduje o jméně pro miminko, které čekám. Nechávám je být, ať si to užijí. Je to docela legrace, i když někdy docela vyhrocená. Petr nebo Pavel? Damián nebo Alois? Uvidíme.
Otěhotněla jsem rychle
Naše miminko je plánované, ačkoli občas se nám lidé diví;
mně je totiž pětadvacet let a budoucímu tatínkovi jen o rok víc. Což je na
dnešní dobu docela brzo na to, stát se rodiči… vždyť máme kolem sebe matky,
kterým je i čtyřicet let! Ale naše okolí překvapené není, vždyť jsme spolu už
víc než šest let! Jenom se lidé před tím, než se stanou rodiči, občas i berou,
to nám zatím chybí, ale jednou i na tu svatbu určitě dojde.
Otěhotněla jsem bez
problémů, až jsem nečekala, že to bude tak rychle. Byli jsme na dovolené, tam
jsme si užívali papání, lenošení i nějaký ten alkohol proběhl, zato se mi
nedostavila menstruace, a tak jsem si, když jsme se vrátili, říkala: „Hm, asi si budu muset dojít pro těhotenský test do lékárny…“ Ráno jsem
si ho udělala, koukám, dvě čárky, ale vydržela jsem to – v době mobilních
telefonů! – až do odpoledne, než přišel můj partner z práce. Ale vlastně
si už ani nepamatuji, jak jsem mu tu novinu oznámila; zato mi navždy zůstane
v paměti, jak mne objal a povídá: „Super!“ Byl nadšený.
Jejich dohadování mi zkazilo radost
Svoji maminku a pro babičku jsem si tu radostnou zprávu
schovala, až když jsme jeli na chalupu. Vždycky večer sedneme ke stolu, obložíme
se dobrotami, otevřeme si víno a hrajeme karty. Tentokrát jsem pro obě
připravila překvapení; každá dostala taštičku, do které jsem schovala dudlík.
Rozdali jsme karty a já povídám: „Tak, holky, ještě pro vás něco mám!“ a
přistrčila jsem před ně tu taštičku. „Co blázníš?“ „Tady máte od nás s Petrem dárečky!“ Začaly rozbalovat, babička si na to musela vzít
brýle a pak unisono vykřikly: „Jéje, já tam mám dudlík!“
Ale skoro ihned
mi trošku tu moji velkou radost zkazily, protože se začaly dohadovat o jméně. A
to jsem byla stěží ve třetím měsíci! „Když to bude kluk, tak po tátovi, jak jinak?“ prohlásila moje maminka. A babička si přisadila: „Určitě! A co po dědovi, Josef je moc hezké jméno, nemyslíš?“ Šly na mě mrákoty, a to jsem
ještě netušila, co mě čeká v následujících měsících, kdy jejich návrhy
nabraly na intenzitě.
Jméno řeší celá rodina
Čekáme chlapečka a na jméně se dohadujeme i s mým přítelem.
Přišel s nápady typu René a Richard, mně se zase líbí třeba Tomáš. Probíhá
to tak, že já navrhnu Tomáše a přítel na to: „Jednoho jsem znal, byl to pitomec, v žádném případě!“ Tak navrhnu Jonatana, a to hned notuje
písničku od skupiny Olympic: „Můj milej strejček Jonatan byl šaramantní pán…“
a tím to hasne. A já na to: „Co třeba Vavřinec nebo Hubert nebo Emanuel? Nechceš motýla Emanuela?“
Máme se rádi, na miminko se těšíme, ale jméno, které mu dáme,
je u nás velkým jablkem sváru…A to už vůbec nemluvím o návrzích, které přicházejí
od maminky a od babičky; to je samý František (můj táta), Karel a Alois (strýcové)…
A k tomu vždycky dodávají: „A ne abyste mu dali nějaké šílené jméno, jako je třeba Damián nebo Kylián!“
Je to opravdu těžké, vždyť jméno bude mít
náš malý na celý život. Ale jedno mě těší, dozvěděla jsem se, že máme až měsíc
po narození klučíka na to, abychom mu vybralo takové jméno, které mu bude sedět,
až se na něho podíváme. I když mám takový pocit, že nakonec dostane skutečně
jméno po svém tatínkovi, Petr.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
