Svoji mámu mám rád. Je laskavá, moudrá, chápavá, tolerantní, má skvělý smysl pro humor. Fantasticky vaří, její rajská polévka je nepřekonatelná! Bydlíme spolu a nemůžu být spokojenější. Máma mě finančně podporuje. Vždycky se na ni můžu spolehnout, když potřebuji půjčku, která se nakonec stane darem, protože vím, že jí peníze nemusím vracet. Nikdy je po mně ani nechtěla.
Někdy bych si přál, aby řekla: „Poraď si sám.“ Ale to je nemožné. Stačí, abych se zmínil o nějakém problému, a už mi spěchá na pomoc. Nemusím nic dělat, o nic se snažit, nic získávat. Vše mi přináší až pod nos. Máma se nestará, jaký jsem, jí stačí, že jsem…
Máma mě stále bere jako dítě
Vede mě životem jako na vodítku! Je dostatečně dlouhé, abych mohl odběhnout daleko, ale ne natolik, abych jí zmizel z dohledu. Když se vzdálím příliš, cvakne to a cítím škubnutí, které mě táhne zpět. Často bych rád utekl tam, kam mě oči povedou, cítil ostrý vítr, dokonce zmoknul a promrznul, ale byl svobodný. S mámou je to nemožné!
Je mi třicet, ale ona se stále ptá, jestli jsem si umyl ruce před jídlem. Radí mi, jak se mám obléct, když jdu ven. Nejsem neschopný, vím, že když mi bude moc horko, mám se převléct do něčeho lehčího, třeba do starého trička, ale moje máma ví vždycky všechno nejlíp!
Náš typický začátek dne vypadá tak, že mi mluví do oblékání. „Tady máš košili,“ říká mi máma. „Zapni si ji, i ten horní knoflík… A uprav si vlasy…“
U oběda je to stejné. „Jeden řízek mi stačí. Už tak se sotva vejdu do kalhot!“ stěžuju si.
„Sníš dva!“ rozhodne máma. „Muž by měl být trochu při těle. Ženy to mají rády!“
„Ženy, co znám, nemají rády tlusté chlapy!“ bráním se.
„Ty ženské neví nic o životě! A navíc se mi žádná z nich nelíbí!“ dodává máma.
No a pak přichází monolog o dívkách! Už bych prý měl s nějakou chodit, ale podle mámy si mě žádná nezaslouží! Říká, že jsou sobecké, mazané, chladné nebo harpyje. Mám být opatrný, protože láska rychle vyprchá, a doma mi zůstane nějaká čarodějnice, která mi otráví život. Samozřejmě i mámě, protože by se nedokázala dívat, jak trpím!
„Kdybys byl chytrý, nechal bys mě vybrat ti tu správnou ženu. Pak bych mohla v klidu zemřít!“ říká mi často.
„Nechci, abys zemřela, a proto to nedovolím,“ obracím téma na žert, protože nemám rád když mi chce někoho dohazovat. A také jí to řeknu. Ale ona je jako hluchá. Ještě horší je, že už mi zničila několik vztahů. Navenek nedělala nic, jen mi šeptala do ucha pochybnosti.
„Nelži sám sobě,“ říkala,, když jsem chodil s Alicí. „To není žena pro tebe! Nemyslíš racionálně, v hlavě máš jen sex. Kromě toho, ani není hezká! A chytrá taky ne. Co s ní budeš dělat, až přejde zamilovanost? Nedělej stejné chyby jako já. S tvým otcem jsem se nudila už rok po svatbě. Naštěstí odešel dřív, než jsme se začali nenávidět, a dřív, než jsi vyrostl. Proto si pamatuješ jen jeho dobré vlastnosti, ale já bohužel znám jeho chyby…“
Máma nikoho nemá
Máma je velmi společenská, má spoustu přátel a často se navštěvují nebo jezdí na výlety, ale žádný muž se kolem ní netočí. Je velmi zdvořilá, milá, jenže chlapům dává jasně najevo, že nejsou vítáni.
„V mém životě je jen jedna láska,“ tvrdí máma. „Mladý, hezký, chytrý muž… Můj milovaný syn!“
Ale jednou někoho měla. Bylo mi asi deset, když k nám začal chodit Michal. Máma byla veselejší a klidnější, pořád si zpívala. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděl. Michal u nás trávil celé večery a často i přespával.
Nenáviděl jsem ho! Vnikl do našeho života, bral mi mámu a pletl se do všeho! Dokonce se mě snažil vychovávat, takže jsem se vzpíral a choval se schválně hrozně. Jednou mě důrazně napomenul. Měl pravdu, dnes to chápu, ale tehdy jsem pohrozil, že pokud k nám ještě jednou přijde, uteču z domu!
Pak se máma Michalem rozešla. Mně nic neřekla, ale slyšel jsem, jak brečí a probírá to s kamarádkou po telefonu.
„Nemůžu dovolit, aby poučoval mého kluka,“ říkala tehdy. „Je to těžké, ale nějak to překonám, takový je zřejmě můj osud! A navíc, Patrik ho nemá rád. Dětský instinkt je vždy správný, takže volba je jasná. Je konec! Už se s ním nikdy neuvidím…“
Máma vnímá všechny ženy jako soupeřky
„Byla jsem u tebe na návštěvě třikrát a tvoje máma pokaždé ani na vteřinu neodešla, abychom byli sami… To se nedá vydržet!“ řekla mi jedna z mých bývalých přítelkyň.
Když má přijít nějaká dívka, máma se obléká, jako by šla na ples! Má udělané nehty, vlasy, makeup, šperky a nikdy není v pantoflích! Vždy má podpatky. Usmívá se a je milá, ale její oči jsou jako rentgen!
A pak spustí. Začne lichotkami. „Je hezká… Má pěknou postavu… Jen si představ, co by dokázala, kdyby měla trochu vkusu! Má hezké nohy, ale schovává je do kalhot, zatímco zvýrazňuje krátký krk otřesným náhrdelníkem a vypadá v tom jako buldok s obojkem. Katastrofa!“ pomluvila jednu mou přítelkyni.
Zuzana byla moc hubená, Karolína příliš stydlivá, Sára drzá a Laura se prý smála jako blázen. Žádná holka se mé mámě nelíbí. Je prostě žárlivá a bojí se, že najdu někoho, kdo pro mě bude znamenat víc než ona. Kvůli ní jsem se roky bál zamilovat, pokud by mi to neschválila…
Jsem jí vděčný, ale…
„Žiji jen pro tebe. Všechno jsem ti obětovala. Jsi pro mě nejdůležitější. Bez tebe by můj život neměl smysl!“ říká mi často. Možná si myslí, že mě těmito slovy těší, ale ve skutečnosti cítím, jako by na mě kladla obrovské břemeno! Nejenže musím řešit své vlastní problémy, ale neustále se obávám o ni. Co mi na to řekne, zda se jí bude líbit, co dělám, jestli ji nezarmoutím, nezklamu nebo nenaštvu… Stále nad tím přemýšlím.
Přál bych si, aby měla svůj vlastní život, ale to už se asi nezmění. Stále mě považuje za svého „chlapečka“. A to je mi třicet a mám téměř dva metry. Jsem dospělý a je mi trapně, když kolem mě pořád lítá, obsluhuje mě a rozmazluje. Samozřejmě, že využívám její péči. Zpohodlněl jsem víc, než bych chtěl.
Když přemýšlím o své mámě, chápu, co znamená bezpodmínečná láska. Ona mě takto miluje!
Jednou jsem se svěřil kamarádovi u piva. Seděli jsme v hospodě dvě hodiny a za tu dobu mi máma volala jedenáctkrát. Nezvedl jsem to, tak mi nechávala hlasovky a posílala zprávy. Nakonec mi pohrozila, že zavolá policii, protože je přesvědčená, že se mi stalo něco hrozného!
„Kámo…“ řekl jsem a napil se piva. „Nevím, co mám dělat. Máma mě ničí!“
„Nepřeháněj,“ odpověděl. „Buď rád, že ji máš. Dal bych cokoli za to, aby se o mě někdo takhle staral!“
Nevím, jestli by to vydržel. Ta přehnaná péče už mě ubíjí.
„Dala jsem ti život, synku,“ opakuje máma často. „Díky mně jsi na světě. To je ten největší dar, který může člověk dát druhému člověku.“
Někdy bych si přál mít odvahu, abych jí řekl, že jsem za ten dar vděčný a vážím si všeho, co pro mě udělala, ale už by mě mohla nechat žít…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
