Říká se, že si neberete jen svého partnera, ale i jeho rodinu. A v případě Nikoly to byla i partička velmi vlezlých přátel, kteří jí nakonec dovedli až ke konci jejího manželství.
Erik byl muž mých snů. Když jsme se brali, měla jsem pocit, že jsem našla svou druhou polovinu. Všechno mezi námi fungovalo – rozuměli jsme si, smáli jsme se stejným vtipům a milovali dlouhé procházky i tichá rána u kávy. Myslela jsem, že naše manželství je nezlomné, že nás nic nerozdělí. Jenže jsem se mýlila. Až později jsem pochopila, že láska mezi dvěma lidmi někdy nestačí.
Od začátku jsem věděla, že jeho parta přátel hraje v jeho životě velkou roli. Byla jsem s tím smířená. Oni byli ti, se kterými vyrůstal, se kterými zažil všechny důležité okamžiky. A já chtěla být ta, která jeho svět pochopí a přijme. Zpočátku to tak i bylo. Chodili jsme na společné večeře, víkendové výlety, smáli se jejich historkám.
Pomalu, nepozorovaně se z jejich „nevinných“ rad a doporučení stal tlak, který jsem nedokázala ignorovat. Neustále mu dávali najevo, co by měl a neměl dělat. Když jsme se rozhodli začít přemýšlet o dětech, měli názor. Když jsme řešili finanční otázky nebo investice, měli názor. I náš volný čas se točil kolem toho, co se líbilo jim, ne nám. Postupně jsem si všímala, že manžel jejich rady poslouchá čím dál víc, a začal jim naslouchat i ve věcech, které se týkaly jen nás dvou.
Zpočátku jsem to brala s nadhledem, snažila se být tolerantní, ale postupem času jsem cítila, jak se naše manželství mění. Pokaždé, když jsem navrhla něco, co nebylo v souladu s tím, co jeho přátelé říkali, dostalo se mi od něj jen vágních odpovědí nebo dokonce kritiky. „Ale takhle to přece nikdo nedělá, tohle nemůžeme přece rozhodnout jen tak. Musíme se poradit s ostatními.“ A když jsem se bránila, dostalo se mi opovržení. „Ty o tom nic nevíš, nepatříš mezi nás a nevíš, jak fungujeme.“
Jeho přátelé dokonce naznačovali, že si zaslouží něco lepšího, že bych měla být uvolněnější, že jsem moc „kontrolující“. Tehdy jsem pochopila, jak hluboko sahá jejich vliv. Nejen, že mě nebrali jako sobě rovnou, ale postupně zpochybňovali i můj vztah s manželem. Dokonce se objevily narážky, že by mohl zkusit být „svobodnější“ a udržovat si „otevřené možnosti“ – což byla zjevná narážka na nevěru. On to ale neviděl nebo nechtěl vidět.
Rozhodující moment přišel, když jsem zjistila, že bez mého vědomí konzultoval naše manželské problémy s jedním z nich. Představte si ten pocit zrady – místo aby se mnou otevřeně mluvil, šel pro radu k lidem, kteří nás už dlouho rozdělovali. Najednou jsem si uvědomila, že tu nejsem já proti němu, ale já proti nim všem. On byl jejich součástí. A já jsem v tom vztahu zůstala sama.
Milovala jsem ho, ale nemohla jsem dál žít s tím, že naše manželství řídí jeho přátelé. Ten vztah byl odsouzený k zániku, ne kvůli nedostatku lásky, ale kvůli tomu, že jsem nebyla schopná dál snášet tlak zvenčí. Tak jsem se rozhodla odejít. Ne proto, že bych ho nemilovala, ale proto, že jenom láska někdy nestačí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
