Nikola a její manžel se přestěhovali do domku, který však vyžaduje několik důležitých oprav. Jelikož Nikola tušila, že to je nad manželovy síly, rozhodla se kontaktovat odborníka. I když to myslela dobře, dopadlo to úplně jinak.
Když jsme s manželem zdědili malý domek po jeho babičce, byla jsem nadšená. Vždycky jsem si přála vlastní dům s alespoň malou zahrádkou, kde bych si mohla pěstovat pár kytiček a vlastní zeleninu. Jenže jsem věděla, že takový domek znamená také spoustu povinností a výdajů. A do těch se hlavně manželovi vůbec nechtělo. Když nám ale spadl do klína, nakonec se rozhodl, že se tam přestěhujeme. Ale náš byt budeme pro jistotu jen pronajímat. Kdybychom náhodou zjistili, že nový způsob života nezvládáme.
Manžel je velmi vzdělaný, sečtělý a má neuvěřitelný rozhled. Myslím, že by z fleku vyhrál nějakou vědomostní soutěž. Ale, jak se říká: Pánbůh někde přidá a někde ubere… Takže, co se týče manuální zručnosti, není to vůbec jeho silná stránka. I tak se ale pořád do něčeho pouští. A často to skončí průšvihem. „Neboj, Nikolo, to zvládnu,“ říkal mi vždycky, když se rozhodl třeba složit skříňku nebo vytapetovat. Jenže po několika pokusech jsem už začínala mít strach, že si ublíží.
Jednou, když se pokoušel opravit plot a skončil s pořezanou rukou na pohotovosti, mi došlo, že to takhle dál nejde. Domek potřeboval spoustu oprav, a já nechtěla, aby se Karel úplně strhal a odnesl to dalšími zraněním. A tak jsem se rozhodla požádat o pomoc hodinového manžela. Od kamarádky jsem dostala kontakt na jednoho sympatického a šikovného chlápka, který k ní jezdí pravidelně. Ona je sice narozdíl ode mě sama, ale to nevadí. Každopá jsem myslela, že to bude nejlepší řešení a my konečně budeme hezky bydlet.
Jenže můj dobrý úmysl se nesetkal s pozitivní odezvou. Když jsem to Karlovi řekla, vůbec jsem nečekala, že ho to tak rozčílí. „Víš co, Kájo? Myslela jsem si, že bychom si na malování a nejnutnější opravy najali hodinového manžela. Už jsem jednoho oslovila a zvládl by toho najednou opravdu dost,“ navrhla jsem mu nadšeně jednou večer. Reakce byla okamžitá. „Cože? To si myslíš, že jsem neschopný? Že nezvládnu opravit vlastní dům?“ Jeho hlas zněl zraněně a naštvaně. Byla jsem překvapená, protože jsem to rozhodně nemyslela jako kritiku.
„Ne, to vůbec ne,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Jen chci, abychom si to ulehčili. Ty máš tolik práce, a já nechci, abys sis zase něco udělal.“ Ale on jen zavrtěl hlavou. „To je fakt ponižující…,“ odpověděl a odešel naštvaně do pokoje. Věděla jsem, že je zle. Manželova ješitnost dostala ránu, kterou nečekal.
Teď nevím, co mám dělat. Na jedné straně chápu, že ho to zranilo. Cítí se, že jsem mu vzala jeho roli, a to mě mrzí. Ale na druhé straně, opravdu se bojím, že si při další opravě ublíží, nebo se stana jiná domáci katastrofa. Každý den zakopávám o kýbl a barvu na malování a čekám, kdy se do toho tedy Karel pustí. A když vidím další věci, které je třeba opravit, jsem víc a víc bezradná. Snažila jsem se to vyřešit efektivně, ale místo toho jsem manžela urazila. Teď musím najít cestu, jak se s ním dohodnout, aniž by to ohrozilo naši vztah nebo náš život v domě. Zpátky do bytu se ale vracet nechci!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
