Výkřik byl pronikavý jako siréna záchranky. Skočila jsem z gauče a spěchala do chodby, odkud vycházelo sténání. Tušila jsem, co mě tam čeká. Můj manžel Jirka tam stál, foukal si na prsty a na podlaze leželo kladivo a kousky omítky. Vzdychla jsem si a napočítala do desíti, abych se uklidnila. Jak se mu podařilo zničit tak velký kus zdi, když se jen snažil zatlouct obyčejný hřebík?
Manžel má obě ruce levé
„Miláčku, já nevím, jak se to stalo. Ten hřebík se začal hýbat, jako by byl můj nepřítel, prostě jsem s ním musel bojovat,“ stěžoval si Jirka a prohlížel si ruku. Jestli se trefil do konečků prstů, pravděpodobně mu slezou nehty. Počkat, kdy se to stalo naposledy? Před pár měsíci na zahradě. Nehty mu od té doby sotva dorostly.
Jirka se snažil tvářit statečně, ale slzy se mu draly do očí. Musel se pořádně uhodit. A navíc to bylo do pravé ruky, takže zase bude naříkat, že se mu bude blbě jíst. Pro mě bylo záhadou, jak se mu podařilo, když měl kladivo v pravé ruce. Jak se mohl trefit se do té stejné ruky?
Cokoli můj manžel vzal do ruky, proměnilo se v prach a sutiny, nebo se to zlomilo, poškodilo či pokřivilo. Nečekala jsem od něj, že bude opravovat elektriku nebo montovat vodovodní baterie – i když bych se tomu nebránila, manželé mých kamarádek zvládali takové opravy na výbornou – ale doufala jsem, že si poradí alespoň s drobnými věcmi.
Když jsem ho požádala, aby pověsil na zeď rodinnou fotografii, udělal asi pět děr, než se mu podařilo obrázek pověsit. Chtěla jsem ho pochválit, dokud jsem nezjistila, že ho připevnil jakousi plastelínovou hmotou, jeho oblíbeným pracovním materiálem, která se pak odlupovala i s omítkou. A tolikrát jsem ho žádala, aby to nepoužíval! Když vyměňoval zadní stěnu skříně, objednal ji o pár centimetrů širší. Požádala jsem ho, aby ji seřízl, byla to jen překližka, ale výsledek raději popisovat nebudu. Zato on se tím chlubil…
Jeho nešikovnost mě štvala
Jednou jsme potřebovali vyměnit vodovodní baterii v koupelně. Návrh, abychom zavolali odborníka, nic neřešil, protože ani to se mu nepodařilo. Ano, koupil správnou baterii, ale místo aby našel šikovného instalatéra, přivedl domů nějakého chlápka, kterého potkal v železářství.
Pak hrdě oznámil, že tenhle mistr zároveň opraví i věčně kapající kohoutek v kuchyni. Opravil ho, ale za týden znovu začal kapat. Baterie se porouchala za měsíc…
„Vždyť jsem udělal přesně to, o co jsi mě požádala. Když to nezvládl odborník, co mám s tím dělat já?“ hájil se Jirka.
„A co mám dělat já s tebou?“ řekla jsem zoufale a přemýšlela, jak někdo může být takové nemehlo. Teď, když můj manžel stál v chodbě a foukal si na prsty, nemohla jsem v sobě najít ani kousek soucitu.
„Víš, kde je lékárnička,“ pronesla jsem a rychle odešla pryč, abych se uklidnila a nepřetáhla ho tím kladivem po hlavě…
Mám rozvedenou kamarádku
Sluníčko mi rychle zlepšilo náladu a dostala jsem chuť na příjemnou společnost, tak jsem zabočila do uličky vedoucí k domu mojí kamarádky Hanky. Když už někdo v sobotu lenoší doma, bude to určitě ona. Alespoň si mám komu postěžovat. Ke zděšení své rodiny se Hanka nedávno rozvedla, protože – jak sama řekla – měla už dost „hlídání dospělého chlapa“.
„Jen pojď dál, zlato,“ přivítala mě ve dveřích nadšeně a téměř mě vtáhla dovnitř. Usadila mě na pohovku, uvařila kávu a pak ji přinesla do obýváku spolu s dortem. Rozvalila se v křesle a s blaženým výrazem si dala kousek dortu. Kdy jsem si naposledy takhle odpočinula já? Už si ani nepamatuju.
„Tenhle dort je báječný. A představ si, že kdysi jsem se trápila s pečením sama, protože můj manžel neuznával dorty z krámu. Ještě chvilku a přestěhuji se do cukrárny,“ chichotala se. Najednou se na mě podívala a zvážněla.
„Ty asi všechno pečeš sama, viď? Vždycky jsi byla na sebe i ostatní tak náročná. Nevím, jak zvládneš tuhle svatokrádež,“ ukázala na dort.
„No, můj Jirka taky neuznává kupované pečivo, ale… peče sám. A řeknu ti, že už překonal i tetu Irenku,“ pochlubila jsem se.
Hanka obdivně zapískala, protože teta Irenka byla v naší rodině vyhlášená pekařka.
Kamarádka mi otevřela oči
„No teda, to máš doma poklad. Drž se ho pevně, takový druh už je dnes vzácný. Jak to, že jsi to nikdy neřekla?“ divila se Hanka. „Pořád si jen stěžuješ, jaké je nemehlo…“
„Protože je. Cokoli vezme do ruky, to zničí. Kladivo nebo šroubovák jsou jeho nepřáteli. Nejraději by byl v kuchyni a vařil, nebo si hrál s dětmi.“
„A co na to děti?“ dál sondovala Hanka s nevinným výrazem.
„Jsou nadšené. On sám je jako dítě, válejí se spolu po podlaze, skáčou po postelích.“
Dlouze jsem vyprávěla, jak Jirka exceluje v nemužských úkolech, ale na Hančině tváři nebylo ani stopy po soucitu. To je mi tedy kamarádka!
„Tak co mám s takovým nemehlem dělat?“ zeptala jsem se s trochou zoufalství v hlase.
„Nic. Nech ho, ať si hraje s dětmi a vaří, když mu to tak jde. Hřebíky zatlučeš sama a na větší práce si najdeš profesionála… Myslíš, že to takhle nejde? Že to bude vypadat divně, když si chlap hraje s dětmi a ženská si bude na tyto práce zvát někoho jiného?“
Zahanbeně jsem sáhla po dalším kousku dortu, abych získala čas na rozmyšlenou.
„Zlato, před rozvodem jsem slyšela spoustu věcí. Lidé se ptali, proč od něj odcházím, když mě nebije, nepije a navíc nosí domů slušné peníze. Ale rozhodla jsem se, že nebudu poslouchat nikoho, jen sebe. A udělala jsem dobře. Takže si nedělej hlavu s tím, co říkají lidi. Důležité je, co si myslíš ty…“ dodala Hanka.
Prohodili jsme si doma role
Když jsem dorazila domů, čekala na mě porce chutného guláše, který mi Jirka servíroval s provinilým výrazem.
„Miláčku, opravdu nevím, jak se stalo, že to kladivo odskočilo od zdi a trefilo mě. Nezlob se, všechno jsem uklidil a v pondělí najdu někoho, kdo opraví tu omítku…“
Hanka mi dala číslo na ověřeného hodinového manžela. Rozhodla jsem se, že ho budeme využívat. Když jsem to Jirkovi oznámila, viditelně se mu ulevilo.
„A na oplátku se budeš věnovat dětem. Souhlasíš?“ zeptala jsem se. „A samozřejmě můžeš dál vařit, guláš je výborný.“
Rychle jsme tento plán uvedli do života. A víte co? Nikdy jsem neměla tolik času pro sebe a nebyla jsem tak odpočatá. Jirka tráví spoustu času s dětmi, nakupuje, vaří, a já si v případě potřeby zavolám odborníka. Hřebíky zatloukám sama, to umím skvěle. Někdy dokonce něco schválně pokazím, aby to Jirkovi nebylo líto. Opatruji ho, protože jsem zjistila, že mám doma skutečný poklad…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
