Těžko říct, co mě přimělo navštívit věštkyni. Asi jsem hledala nějakou jiskřičku naděje, která by prosvětlila můj ponurý život. Zoufale jsem chtěla, aby se něco změnilo, protože i když už uplynuly tři roky od smrti mého manžela, stále jsem se nemohla vyrovnat s tím, že jsem sama.
Nevěřila jsem věštkyni
Paní Naďa, věštkyně, kterou mi doporučila kamarádka Hanka, ale mé naděje hned zhatila. „Stěhování nepřipadá v úvahu,“ prohlásila rozvážně. „Určitě zůstanete ve svém současném bytě. S vaším milovaným…“
„Jsem vdova,“ opravila jsem ji chladně a čím dál víc jsem pochybovala o jejích schopnostech.
„Čeká vás zranění nohy, potom se objeví někdo z vaší rodné vesnice…“ pokračovala, jako bych jí nic neřekla.
Měla jsem pocit, že jen přilévá olej do ohně. Došla mi trpělivost. Vyskočila jsem ze židle a vyběhla ven. Smála jsem se tomu, co jsem slyšela, ale také sama sobě, že jsem vůbec souhlasila s tím hloupým nápadem. Nikdy předtím jsem u věštkyně nebyla. A teď alespoň vím proč.
„Ta ženská nemá všech pět pohromadě!“ zuřila jsem, když jsem se vracela do svého bytu. Do vesnice, odkud pocházím, to jsou stovky kilometrů. Proto jsem tam chodila jenom občas, navštívit hrob mých rodičů. Neměla jsem žádný důvod ani chuť vracet se tam. Zvykla jsem si na život ve velkém městě. Jediné, o čem jsem snila, bylo přestěhovat se do jiného bytu. To by mi přineslo trochu změny, takový pozitivní impuls…
„Nebyla bych tak skeptická. Pamatuješ, jak mi předpověděla rozpad manželství?“ připomněla mi Hanka, když jsem se jí postěžovala na věštkyni.
Vlastně měla pravdu. Hanka a Ondřej byli považováni za dokonalý pár, proto jejich rozchod všechny šokoval.
„Mám pocit, že ta věštkyně vidí hlavně blížící se neštěstí,“ řekla jsem sarkasticky. „Protože jestli má pravdu, čeká mě asi zranění nohy nebo něco podobného.“
„Nekřikni to!“ hned zareagovala Hanka, ale mně to jen pobavilo.
Skončila jsem na pohotovosti
Asi měsíc po návštěvě věštkyně jsem zaspala do práce. A zrovna v den, kdy jsem měla mít schůzku s vedením! Hnala jsem se jak pominutá, na snídani nebyl čas. Myslela jsem, že si cestou do kanceláře koupím sendvič. Místo toho jsem skončila na pohotovosti. V tom spěchu jsem totiž zakopla o nerovný chodník a upadla tak nešťastně, že jsem se nemohla zvednout.
Každý pohyb pravé nohy mi způsoboval nesnesitelnou bolest. Zatnula jsem zuby, abych nekřičela. Jedna milá starší paní zavolala sanitku. Ukázalo se, že to mám zlomené. Noha skončila v sádře a mě poslali domů. Čekalo mě několik týdnů, kdy budu vyřazena z běžného života a práce. Sádru mi sundali až po šesti týdnech, pak začala rehabilitace.
Když jsem poprvé seděla v čekárně a čekala na rehabilitaci, byla jsem neskutečně rozčilená. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi potrvá, než se všechno vrátí do normálu.
„Další nová pacientka?“ přerušil mé myšlenky mužský hlas.
„Ano,“ odpověděla jsem stroze, vůbec jsem neměla náladu na konverzaci.
Ale on se nevzdával. Nadšeně mi začal popisovat své zranění, ale když viděl můj nezájem, přešel na jiné téma.
„Jste odtud, z Prahy?“ zeptal se a já si uvědomila, že se rozhovoru asi nevyhnu.
„Ne, nejsem,“ odpověděla jsem krátce, ale pak mi bylo líto, že jsem nezdvořilá. „Pocházím z malé vesnice u Brna,“ vysvětlila jsem.
„Vážně? To je zajímavé. Jak se ta vesnice jmenuje?“ zeptal se. Očividně byl rozhodnutý nevzdat se.
Pocházíme ze stejné vesnice
Znaveným tónem jsem zmínila název mé rodného vesnice. Obvykle o ní nikdo nic netušil, ale tenhle muž vytřeštil oči a plácl se do nohy.
„To není možné! Já tam taky žil! To je náhoda, co?“ pronesl se smíchem a dodal, že se jmenuje Václav.
„To je neskutečné,“ podivoval se. „Život vážně umí překvapit. Člověk může bydlet jen pár ulic od někoho a nikdy ho nepoznat. A pak se potkat ve velkém městě…“
„Přesně, neuvěřitelné,“ přikývla jsem. Překvapilo mě, jak si s námi osud pohrál.
Poté jsme se oba dostali na své procedury. V dalších dnech jsme se pravidelně potkávali v čekárně. Bylo nám spolu příjemně a rádi jsme si povídali o naší vesnici a lidech, které jsme oba znali. A, jak se ukázalo, bylo jich celkem dost. Vždy jsme měli o čem mluvit a časem jsme se začali bavit i o jiných věcech, které s naší minulostí neměly nic společného.
S Václavem jsem se cítila moc fajn a uvolněně, jako bychom byli staří známí. Když mě požádal o telefonní číslo, bez váhání jsem mu ho dala.
„Co kdybychom se setkali někde jinde než v nemocnici?“ navrhl s úsměvem.
Neváhala jsem dlouho, zvlášť když jsem měla na paměti slova věštkyně. Kdo ví, třeba nebyla tak směšná, jak jsem si původně myslela. Možná jsem ve Václavovi našla svou novou lásku. S osudem se přece nezahrává. Prozatím jsem mu o věštbě neřekla, ale v budoucnu mu to určitě prozradím…
Věštkyně měla pravdu
„Naďa měla pravdu!“ vykřikla pyšně Hanka, když jsem jí řekla o Václavovi. „A ty jsi pochybovala, vzpomínáš?“
„Dobře, dobře, beru to zpět…“ usmála jsem se.
Opravdu, zatím se Nadiny předpovědi plnily – nejdřív zranění nohy, potom setkání s mužem z mé rodné vesnice…
„Teď už jen počkat, až se splní zbytek…“ mrkla na mě Hanka. „Kdy se k tobě nastěhuje?“
Došlo k tomu po šesti měsících. Slova, která řekla paní Naďa, se znovu ukázala být prorocká. I když jsme zvažovali bydlení jinde, nakonec jsme se rozhodli zůstat u mě. Václav to má odtud mnohem blíž do práce než ze svého bytu.
Paní Naďu jsem navštívila s kyticí, abych se jí omluvila za své chování. Nezlobila se, vřele mě objala a popřála nám hodně štěstí a lásky…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
![Pinterest](https://pinterest.com/pin/create/button/?url=https://news.tomaskopa.cz/magazin/pro-zeny/natalie-36-vestkyne-mi-rekla-takove-nesmysly-ze-jsem-odesla-se-smichem-po-case-jsem-se-vratila-s-omluvou-eca66/&media=https://media.extra.cz/static/img/2024/10/pexels-olly-774866_16_9_0-1024x576.jpg&description=Když se Natálie nechala přemluvit k návštěvě věštkyně, byla skeptická. A nic na tom nezměnily ani věci, které se dozvěděla. Mávla nad těmi "blbostmi" rukou. Jenže o několik měsíců později změnila názor.){kind=link}