Můj manžel Robert seděl u kuchyňského stolu a zíral do sklenice vody, jako by mu měla poskytnout odpovědi na všechny jeho otázky. Poslední týdny pro nás byly náročné a já cítila, že pokud něco neuděláme, nedopadne to s námi dobře.
Tchyni už nezvládám
Moje tchyně Hana zašla příliš daleko. Každé naše setkání končilo stejně – narážkami, náznaky, tlakem na to, abychom jí dali vnouče. Byla jako pokažená deska, která stále dokola hraje stejnou píseň, ale pokaždé hlasitěji.
„Roberte, musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.
Podíval se na mě s podivnou směsicí vyčerpání a bezmocnosti. Věděla jsem, že to nechce slyšet, ale já už to nemohla déle odkládat.
„O co jde?“ zeptal se, i když jsme oba věděli, co chci říct.
„Tvoje matka… Má pořád ty samé řeči: ‚Kdy bude vnouče? Uvidíš, zemřu dřív, než se dočkám… Nemáte srdce!‘ Roberte, já už to nevydržím. Nevidíš, jaký obrovský tlak na nás vyvíjí?“
Pevně sevřel sklenici a mlčel. „Ona to myslí dobře…“ začal po chvíli. „Je prostě osamělá. Nemá nikoho kromě nás. Možná… možná je to její způsob, jak se s námi sblížit.“
„Sblížit? Roberte, ona se nás snaží donutit, abychom měli dítě! To není normální,“ zvýšila jsem hlas, ale hned jsem toho litovala. Věděla jsem, že hádka to jen zhorší, a já se s ním nechtěla hádat. Chtěla jsem, abychom to společně vyřešili.
Musíme s tím něco udělat
Robert si povzdechl a opřel se o židli, vyhýbal se mému pohledu. „Ona se bojí, víš? Po smrti táty…“ začal, ale já už jsem neměla sílu to poslouchat.
„Ne, Roberte. Ona tebou manipuluje. Jsme dospělí lidé. Máme právo rozhodovat o svém životě. A místo abys jí nastavil hranice, necháváš ji, aby si dělala, co chce!“ vykřikla jsem a vyhrkly mi slzy. Nechtěla jsem se rozplakat, ale už jsem to nezvládala.
„Natálie, nechci se s tebou hádat. Jenže… je to moje matka. Nemůžu ji jen tak ignorovat. Po tátově smrti opravdu trpí. Nemám nikoho jiného než ji…“ povzdechl si a otřel si obličej rukama, jako by se snažil smýt tíhu celé situace.
„A co já?“ zeptala jsem se. „Co my? Udělala bych pro tebe cokoliv, abys byl šťastný, ale nemůžu dovolit, aby o našem životě rozhodovala tvoje matka. To je náš život, Roberte, naše rozhodnutí. A ona s námi zachází jako s dětmi, které mají plnit její přání.“
Mlčel. Věděla jsem, že mám pravdu, ale stejně jsem se cítila hrozně. Miluji ho a vím, že on miluje svou matku. Jenže je třeba určit hranici.
Promluvila jsem si s tchyní
O pár dní později jsem stála před dveřmi bytu mé tchyně. Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že to musím udělat. Hana otevřela dveře s úsměvem, ale na tváři se jí brzy objevil ustaraný výraz.
„Natálie, drahá, už jsem tě tak dlouho neviděla!“ řekla a vtáhla mě dovnitř, jako bych byla její dávno ztracená dcera. Sedly jsme si ke stolu a ona okamžitě začala mluvit o nějakém novém léku, který jí měl údajně pomoci. Ale já nepřišla, abych poslouchala výklad o jejím zdraví.
„Hano, chtěla bych si s tebou vážně promluvit,“ začala jsem nejistě, snažila jsem se najít správná slova.
„O co jde, drahá?“ zeptala se, ale už jsem věděla, že zná odpověď.
„Jde o to, co říkáš o vnoučeti. Ten tlak, který vyvíjíš na Roberta a mě… My opravdu ještě nejsme připraveni na dítě a každá tvoje poznámka nás zraňuje.“
Hana se tvářila překvapeně. Málem jsem byla ohromená jejími hereckými schopnostmi.
„O čem to mluvíš? Já se jen bojím o vaše štěstí. Vnoučata… jsou tak důležitá. Jednou to pochopíš. Navíc… doktoři mi už nedávají moc času…“
Zírala jsem na ni šokovaně. Co to právě řekla? „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a najednou jsem pocítila mrazivý chlad. „Robert mi neřekl, že jsi vážně nemocná.“
Hana začala plakat. „Nechtěla jsem ho trápit. Ale mé srdce… už to dlouho nevydrží. Je to jen otázka času. Chtěla bych jen… vidět vnouče, než odejdu.“
Tchyně tvrdí, že je nemocná
Její slova mi zněla v hlavě celý večer. Je opravdu tak nemocná, nebo nás jen chce zlomit? Robert se vrátil z práce pozdě. Hned se zavřel ve své pracovně a s někým mluvil po telefonu. Měla jsem pocit, že to byla Hana. Přiblížila jsem se ke dveřím, abych lépe slyšela.
„Mami, opravdu nevím, co mám dělat,“ pronesl Robert tichým hlasem. „Natálie říká, že na nás vyvíjíš tlak, ale pokud jsi opravdu nemocná…“
Pak jsem zaslechla slabý hlas Hany. „Roberte, ty to nechápeš… Moje srdce už dlouho nevydrží. Doktoři… oni mi neříkají všechno. Ale cítím to, synku. Nemůžu už déle čekat.“
Nevydržela jsem to. Otevřela jsem dveře do pracovny a podívala se na Roberta. „Takže opravdu věříš, že je tvoje matka vážně nemocná?“ zeptala jsem se chladně. „Manipuluje tebou, Roberte. Teď změníš celý náš život, protože ona si chce vynutit vnouče?“
Robert odložil telefon a podíval se na mě unavenýma očima. „Nevím… Ale co když říká pravdu? Co když už jí opravdu nezbývá moc času?“
„A co když ne? Roberte, nemůžeme dělat rozhodnutí na základě jejích řečí. Je to náš život, ne její. Musíme stanovit hranice. Jinak s tím nikdy nepřestane.“
Možná se něco změní
Po této poslední konverzaci s Robertem jsem cítila, že se v něm něco změnilo. Viděla jsem na něm vyčerpání, ale také odhodlání. Věděla jsem, že má v plánu jít za svou matkou. Cítila jsem náznak naděje, ale nechtěla jsem se nechat unést. Příliš často jsem věřila, že Robert konečně matce stanoví hranice, a on se pak vrátil s dalšími výmluvami.
Čekala jsem doma a snažila se na to moc nemyslet. Věděla jsem, že to, co jí řekne, může všechno změnit – nebo vůbec nic. Vrátil se o pár hodin později. Jeho tvář byla vážná, ale klidnější než dřív.
„Tak co?“ zeptala jsem se netrpělivě, jakmile vešel do bytu.
Povzdechl si, sundal si bundu a posadil se vedle mě. „Řekl jsem jí, že rozhodnutí o dítěti je jen na nás,“ řekl a díval se na podlahu. „Že nemůžeme dovolit, aby ovládala naše životy. Řekl jsem jí, že ji miluju, ale nemůžu žít pod tímto tlakem, a ona to musí pochopit.“
Chvíli jsem mlčela a snažila se vstřebat jeho slova. „Jak reagovala?“ zeptala jsem se tiše, i když odpověď byla zřejmá.
„Plakala, jak jinak,“ přiznal Robert. Zavřel oči a otřel si tvář rukama. „Snažila se mě přesvědčit, že už nemá moc času. Ale neustoupil jsem. Řekl jsem jí, že pokud je opravdu nemocná, musí být upřímná a promluvit si o tom s lékaři. A že… nemůžeme dělat rozhodnutí ze strachu.“
Nakonec udělal to, na co jsem čekala tak dlouho. Stanovil hranice. Přesto jsem cítila, že náš vztah s Hanou už nikdy nebude stejný.
„Jsi si jistý, že ji to zastaví?“ zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že odpověď nebude jednoduchá.
Robert si povzdechl a pokrčil rameny. „Nevím. Ale teď aspoň ví, že nás nemůže ovládat…“
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
