Důvod toho, že se Zdeněk nezalekl a do přestavby ruiny se pustil, je pro něho typický: „Okouzlily nás s mojí tehdejší ženou staré kameninové schody, a ty rozhodly,“ vypráví s úsměvem. Zajímavé je, že poslední úpravy okolí domu, terasa, si musela počkat až na období covidu. A i tu Zdeněk postavil, za pomoci své přítelkyně Veroniky, vlastníma rukama a nezapomněl ji předvést.
Románská koupel v podkroví
Byla jsem tady před lety a koukám, že se mnohé změnilo!
Tady se to pořád mění! Tady, kde sedíme, byl původně blátivý
dvůr a vedle, kde je teď moje zkušebna, tam taky nebylo nic, jen taková
polorozbořená zídka. Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem potřeboval někam nastěhovat
celý ateliér loutek po tátovi, prostě spoustu věcí, tak jsem se domluvil
s majitelem, který mi ten domeček prodával, že tady, jak sedíme, postavím
aťas.
Přeruším tě, potřebuju se zorientovat – tady, jak teď sedíme, byla jen blátivá zem? A nahoře byl seník?
Tady
nebylo nic. Postavil jsem všechno vlastníma rukama – před třiceti lety. Pak jsem
řešil, že bych to tady zastřešil, protože se pořád nosilo bláto do baráku. Pak
jsem si říkal, když už to zastřeším, tak bych to mohl udělat jako zimní zahradu, a když už to udělám jako zimní zahradu, tak by to mohlo být obytné… a už to
bylo.
Kdo ti pomáhal?
Vymýšlím si
to sám. Nedaleko je opukový lom, už se tam těžit nesmí, ale dřív se těžilo,
takže jsem měl opuku za pár korun. Padlo tady takových deset, dvanáct tater
opuky. Zajímavý je taky třeba tenhle trám i ostatní trámy v baráku, ty
jsou z Karlova mostu, respektive z Karlových lázní. V době, kdy
se tam rekonstruovalo, tak ty trámy všechny vybouchali a vozili je na lodích
pálit. A moje kamarádka mi dala echo, že se tohle děje, a že když budu chtít,
tak mi tatru, dvě odvezou… Takže tady mám pár tater trámů z Karlových
lázní z jedenáctého století!
V podkroví, na takovém atypickém místě, mě zaujala vana. Jak jsi ji tam vůbec dostal?
To je taky příběh. Když ji vyložili
před domem, tak si říkám: „No jo, jak ji ale dostanu do baráku?“ Byl to
obrovský Moby Dick, kterého mi nechali na silnici a odjeli. Zavolal jsem
kamaráda a začali jsme vanu rozebírat. Sundali jsme nožičky. Prošli do domu.
Pak motor, a po schodech jsme už šli jen s tím skeletem. A seklo se nám
to na dvou místech. Na tom prvním jsem to vyboural kladivem, a pak nahoře, na
dřevěných schodech, které vedou na půdu, povídám: „Já ty schody rozštípu!“
Po třech hodinách práce tohle?! Nakonec jsme ji nahoru dotáhli, kouknu se na ni
a povídám: „Jiříčku, já ji tady nechci.“ A on se mi rozplakal. Takže jsem
tam s tou vanou přes noc zůstal, hýbal jsem s ní, až jsem našel to správné místo a uklidnil jsem se. A pak jsem si řekl, že ji obložím kameny a udělám
z ní románskou lázeň a pak, když jsem se do ní konečně položil, jsem řval
na celý dům, jak jsem spokojený a šťastný.
Loutky, fotky, obrazy, projekty…
Zdeňku, ty jsi renesanční člověk – zpěvák, skladatel, muzikant, výtvarník, fotograf, spisovatel, stavitel, ale především vystudovaný herec. Na jakou svoji roli nejraději vzpomínáš?
Na
muzikál Jack Rozparovač – muzikály mě moc baví, ještě v Divadle Kalich dohrávám Johanku
z Arcu a Robina Hooda – ale nejraději vzpomínám na roli ďábla v Jacku
Rozparovači. To je úžasná postava, protože s ní si můžeš dovolit všechno.
Máš naprosto volné pole působnosti, můžeš dělat, co tě napadne, a jsi pořád
v roli.
A co filmové role? Ty jsi hrál v Jasněnce toho zlého prince, ne? To se taky s tebou táhne celý život, ne?
Moc
filmů, ve kterých bych měl zásadní roli, jsem nenatočil, ale zvláštní je, že tři
z nich jsou kultovní, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Černí baroni
a Cesta na jihozápad. Je to příjemné… Zdeněk Sirový, který režíroval Cestu na
severozápad a Černé barony, byl bezvadný chlap, bohužel odešel brzo, a tím jsem
přišel o režiséra, která mě vedl. Vlastně mě zavedl i do dabingu, vybral si mě hlasově,
začal mě školit a díky němu jsem pak dělal dabing dalších dvacet let.
Tvůj tatínek byl slavný loutkař, že on vymyslel Broučky?
Tatínek je autorem prvních Broučků,
kteří jsou ale černobílí. V té době byl ředitelem krátkého filmu jistý pan
Eduard Hofman, a ten točil Klapzubovu jedenáctku a barevný materiál byl
v té době vzácnost. A na tátu zůstal černobílý film. Klapzubova jedenáctka
už neexistuje, ale Broučci jsou tady pořád… A já se loutkám také věnuji a
chystám výstavy.
Kromě všeho ostatního jsi i úspěšným fotografem. Jak se stalo, že jsi začal fotografovat?
Fotky, to je takový můj úlet, protože
neumím malovat. Táta se pokoušel, abych se to naučil, ale já jsem to odbýval,
základní kresbu jsem neuměl. Ale fotka, to je něco, co můžu udělat, a nemusím
umět malovat. Hodně jsem fotil v přírodě, teď zas fotím v ateliéru a
baví mě hrát si se světlem a baví mě i pozdější práce na počítači, kde fotku
ještě dodělávám. Dělal jsme i koláže, právě proto, že jsem neuměl kreslit, ale
chtěl jsem se nějak vyjádřit, udělat nějaký obraz.
Poslední otázka tady – co budeš dělat, až odejdeme?
Sednu si k počítači a budu pracovat na přípravě
výstavy v Ostravě, s tím je docela práce, mám po tátovi strašně moc
fotek a archivních snímků, ve kterých se musím zorientovat. Pak ji přivezu
zpátky do Prahy a po půl roce by měla být na Kladně. Mezitím chystám svůj velký
multimediální projekt, takže když to dobře dopadne, tak v prosinci 2025
bude v Kongresovém centru jeho premiéra.
Jak jsi přišel ke králíkům?
Před
nějakým časem jsem našel malého zajíčka, divokého, do dlaně, byl na silnici,
opuštěný, měl jsem strach, že by ho nějaká kočka sežrala. „Vezmeme ho domů a
vypipláme ho,“ rozhodl jsem. Poradil jsem se s naším kamarádem
veterinářem, jak se o něho starat, ale říkal, že moc veliká šance není. Nakonec
se to podařilo. Měli jsme ho doma půl roku, zezačátku byl mazlivý, ale jak
rostl a byl puberťák, tak už to s ním začínalo být těžké. A hlavně cítil
zaječice, které kousek odtud skákaly. Hryzal nám tady okna, futra, parapety a
plakal, že chce ven. Přemýšleli jsme o tom, že ho vypustíme, ale on nakonec
zdrhnul sám.
A teď máte místo zajíčka dva králíky?
Přece tu
nebudeme sami! řekli jsme si: „Pořídíme si králíky, co vypadají jako zajíci.“ Nejdřív jednoho, a
když byl sám, tak byl fajn, mazlivý. „Aby mu nebylo smutno, pořídíme mu kámošku!“ A od té doby na nás kašlou. A protože jsme je nechtěli mít zavřené
v kleci, tak jsme jim udělali bydliště pod televizí. Zajíc chodil po celém
domě, tyhle ne, jeden se bojí chodit po dlažkách, chodí jenom po koberci, takže
když chceš, aby se někam posunul, musíme mu tam dát tunel. Ale jejich bydliště
je opravdu veliké.
Ale ty jsi měl i koně, ne?
Když
jsme se sem nastěhovali, tak sousedi uspořádali seznamovací večírek a paní
povídala: „My tady vedle máme krávy, kdybyste chtěli mlíko…“ „Krávy… To by chtělo koně, v takovém prostředí!“ „Ježiš, to neříkejte před manželem!“ Za týden jsem potkal manžela: „Vy jste se bavili o koních! Jak to uděláme?“ „Tak já seženu peníze a jdeme do toho!“ odpověděl jsem sem.
Sehnal jsem nějaké lidi, Marka Vašuta a ještě jednoho kamaráda, koupil se
první kůň, druhý kůň a teď – kam s nimi? A tak jsme postavili boxy. Takže
já ještě k tomu, že jsem restauroval barák, měl jsem v té době
galerie, chodil jsem do divadla, hrál jsem a točil jsem, jsem ještě stavěl
stáje. A založili jsme stáje Preláta.
Na zahradě nechybí ani rostlinky, koukala jsem, že máš krásná rajčata a všude kolem pergoly se vine hroznové víno.
Letos jsem zasadil jeden jediný keřík rajských jablíček a je to už monstrum! A víno loni chytilo nějakou chorobu, vinaři
tvrdili, že ho musím zlikvidovat, bylo mi to líto, tak jsem ho jenom ořezal, a
jak koukám, něco tady je. Beru je jako dekoraci. Mám rád takový trochu
provensálský styl, kolem pergoly víno a domek obarvený modře, růžově a
broskvově. Není to krásné?
Co dalšího ještě ve videoreportáži se Zdeňkem Podhůrským uvidíte a uslyšíte:
- Co chtěl
Zdeněk kromě herectví studovat - Jak to
dělali, když nebyla v domě zavedená voda - Jak se trápil s
jídelním stolem - Jak vzpomíná
na natáčení filmu Cesta na jihozápad - Proč nemá ke
koním a králíkům i kočku - Jestli mu
vadí, že bydlí u letiště
Na fotky z originálního bydlení Zdeňka Podhůrského se podívejte v naší galerii.
