@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }
p { lineheight: 115%; marginbottom: 0.25cm; background: transparent }
a:link { color: #000080; textdecoration: underline }
Monika neviděla otce dvacet
let. Našel si novou paní a založil rodinu, časem se odřízl od
Moniky i od jejího bratra a dokonce ji ani nevedl k oltáři. Monika
konečně může uzavřít kapitolu, setkání s otcem ji nechalo
chladnou
Táta (76) si žil dlouhou
dobu s vlastní rodinou a na mě a bráchu jaksi zapomněl. Nepřišel na moji svatbu a nikdy neviděl vnoučata. Přitom jsme bývali
nerozlučná dvojka. Měla jsem ho vidět po dvaceti letech a doufala
v nějaké usmíření. Zůstal ale pro mě cizím starým pánem.
Z raného dětství si
pamatuju tátu jako nejlepšího chlapa pod sluncem. Byla s ním
pořád jenom legrace, zatímco máma musela být víc přísná. S
tátou jsme si hráli, cestovali, stali se z nás dobrodruzi a před
spaním jsme vymýšleli pohádky. I během dospívání jsem na
tátovi lpěla, dokonce víc, než můj brácha. Táta byl mojí
oporou a proto se mě strašlivě dotkl rozvod rodičů, přestože mi bylo už devatenáct.
Oba se to snažili zvládnout
ve vší slušnosti a tak, aby se to co nejméně dotklo nás dětí. Což
je samozřejmě nesmysl. Hlavně v případě, kdy otec odchází k
těhotné milence a tu si následně bere za manželku. Jeho nová
žena byla mrcha, snažila se, aby se táta přestal se „starou
rodinou“ vídat. A bohužel se jí to povedlo. Pořídili si celkem
tři děti, táta jen stavěl dům nebo chalupu a na mě ani na bráchu neměl čas.
Snášela jsem to velmi
špatně, přesto jsem se snažila zachovat s ním speciální vztah,
který máme jen my dva. Z něho se už ale vytrácela jiskra,
legrace a takové to naše tajemství. Myslím, že nakonec s novou
rodinou stejně nebyl tak šťastný. Asi to byl celé omyl, možná
hledal něco, co nikdy nenalezl. Když jsem se vdávala, táta na
svatbu nepřišel. Postarala se o to jeho žena. A já s ním od té
doby nemluvila. Uběhlo dvacet let.
Jestli
mu ta jeho ženská něco nakukala, kdo ví. Přesto jsem nikdy
nepochopila, jak mohl táta dopustit, že mu rostly vnoučata, se
kterými se nikdy neviděl. Teprve, když se rozvedl s tou hroznou
ženskou, ozval se mi. Byl nemocný, starý a zřejmě mu docházelo, co udělal v životě špatně.
Já
nejsem zapšklá osoba, co nehodlá nikdy odpustit. Navrhla jsem mu,
že ho ráda uvidím. Myslím si, že se toho setkání bál mnohem
víc, než já. Já už si vytrpěla svoje a dávno ztratila iluze.
Jen jsem si přála, aby zas bylo mezi námi dobře. Nečekala jsem,
že by to mohlo být jako dřív, nejsem naivní.
S
tátou jsem se viděla v jedné jeho oblíbené hospůdce a skoro
jsem ho nepoznala. Hodně sešel, což je asi v jeho věku obvyklé.
Měl ale úplně jiný výraz, než jsem si pamatovala. Chvíli jsme
si nervózně skákali do řeči, pak si vyprávěli, co se vlastně
všechno za těch dvacet let odehrálo. Necítila jsem upřímnost ze
sebe, ani z něho. Byla to jen křeč.
Celý
zážitek mě zklamal. Mám z něho pocit, že jsme si to prostě
odbyli, aby nastal klid. Konverzace ze slušnosti mi připomínala rozhovor s někým cizím ve výtahu. Mnohem radši bych třeba plakala, nadávala
anebo prostě na rovinu tátovi řekla: „Všechno jsi to strašně zkazil. Mohli jsme dál fungovat jako velká rodina. Nechal jsi se zblbnout zlou bábou a sám jsi ukázal, jak jsi hloupej.“
Ale
na takovou dávku upřímnosti nebyl vůbec prostor. Táta mi přišel
cizí, jako nějaký starý křehký pán, co už je trochu senilní.
A tak jsem kapitolu uzavřela, ale nemám z toho dobrý pocit. Tátu nejspíš pozveme k nám na návštěvu, jen vím, že to bude jakoby
přišel cizí kolemjdoucí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
