Sympatická brunetka si před dvěma lety našla bulku v prsu při kojení dcerky.
Podstoupila fyzicky i psychicky náročnou léčbu a doufala, že se brzy vrátí k tomu, co vždycky milovala – sportu.
„Moje diagnóza mi překazila ragbyové plány, ale nezabránila mi v pohybu. S úsměvem vzpomínám, jak jsme každý víkend hned po chemoterapii, dokud mi bylo ještě trochu dobře, šly s dcerou na kola, nebo jak jsem se celou léčbu bála, že nebudu moci s dcerou do bazénu, který každý týden navštěvujeme od jejích devíti měsíců,“ svěřila se Jana, která musela kvůli rakovině podstoupit ablaci prsu (chirurgický zákrok, při kterém dochází k odstranění abnormální tkáně z prsu – pozn. red.) a odebrání lymfatických uzlin.
Doporučené video: LifeeTalk s Hankou Samsonovou o životě po onkologické léčbě
Po operaci Jana marně pátrala po možnostech rehabilitace
Už před operací dospěla k závěru, že rekonvalescence bude podobná jako po operaci ramene, kterou kdysi podstoupila. Proto také kontaktovala svou známou
fyzioterapeutku. Těsně po zákroku se ovšem setkala s několika negativními zkušenostmi. „Při první kontrole po operaci mi lékařka doslova vynadala, že tu ruku nezvednu nad hlavu a že ji nemám rozhýbanou. Argumentovala jsem tím, že mě to hodně bolí a táhne, a taky že nevím, jak mám cvičit a jestli by mi mohla poradit,“ svěřila se Jana.
„Na to mi paní doktorka řekla, ať tedy nezvedám ruku nad hlavu, dokud mi nevyndají stehy, a ať dělám kroužky v rameni. Nakonec za mnou přišla rehabilitační sestra, ale než jsem se stihla na něco zeptat, dala mi pět papírů s tím, co nesmím dělat, jaká budu mít omezení po operaci a jaká po zbytek života,“ poukázala na smutnou zkušenost Jana s tím, že ji v nemocnici naučili pouze jeden
cvik – lezení prsty po stěně co nejvýš, jak jí operovaná strana dovolí.
Jana se ocitla ve slepé uličce. Strašně ráda by vrátila tělo do formy, ale nevěděla, jak na to. Navíc se musela potýkat s bolestí, o které netušila, zda je normální, či nikoliv. „Doma jsem na nějaké cvičení neměla pomyšlení, strašně mě to bolelo a nabyla jsem dojmu, že dokud mi nevyndají stehy, ani cvičit nemám. Na další kontrolu jsem měla jít za dva týdny. Čekala jsem, že se dozvím, co a jak cvičit, nebo že dokonce dostanu žádanku na fyzioterapie. Nic z toho se ale nestalo,“ vzpomíná Jana.
Hlavním problémem bylo, že Jana už od operace měla v ruce tzv. strunu, která ji táhla a bránila jí v pohybu. Lékařka jí sice ukázala, jak si to má rozmasírovat, ale byla to taková bolest, že si
Jana nedovedla představit, že to zkouší sama doma. „Tak jsem znovu sedla k internetu a našla dvě brožury se cviky a spoustou fotek. Také jsem se spojila s ragbyovou fyzioterapeutkou, která náhodou měla s tímto případem zkušenost, protože její maminka si také prošla rakovinou prsu,“
pokračovala Jana. „Začala jsem ruku postupně cvičit a masírovat sama. Během necelých dvou měsíců se mi ji podařilo rozhýbat do plného rozsahu. Věděla jsem, že musím, protože jsme s kolegy připravovali předtančení učitelů na maturitní ples.“
Na internetu narazila Jana také na
fyzioterapeutky, u nichž našla inspiraci na další cviky.
Z internetu se navíc dozvěděla o skupině mladých žen s rakovinou prsu –
přidala se k nim a pravidelně cvičí online onkojógu, ušitou přímo na míru.
Zároveň se motivují k dalšímu pohybu a účastní se různých běhů.
„Snažím se pravidelně hýbat, ať už je to běh, kolo nebo jiné cvičení, ale s návratem do práce je všechno náročnější. Když mám pocit, že už nemám čas, snažím se alespoň vystoupit dřív a jít několik zastávek pěšky. Plavání s dcerou jsem během léčby téměř nepřerušila a teď si pohrávám s myšlenkou vrátit se na ragby, ale tentokrát už jenom za píšťalku,“ dodala Jana.
———————————————————————————————————————-
Pohled odborníků
Podobný problém jako Jana Forst řeší ročně tisíce lidí s rakovinou. V České republice totiž pořád víceméně platí, že na onkologické pacienty se nesahá a zhoubný nádor v léčbě nebo anamnéze je v mnoha případech kontraindikací k rehabilitační léčbě. To se snaží změnit tým odborníků z České kooperativní skupiny pro léčebnou rehabilitaci v onkologii, mezi něž patří i přední česká onkoložka Petra Tesařová, specializující se na mladé pacientky s rakovinou prsu.
Apelují mimo jiné na to, aby lékaři pacientům už od diagnózy vypisovali rehabilitace a fyzioterapeuti se nebáli s takovými svěřenci pracovat. Byť je to trochu tanec na tenkém ledě. Pohyb a kondice jsou totiž pro onkologicky nemocné zásadní. Zvlášť u žen. Těch s rakovinou prsu nebo po jejím překonání žije v České republice téměř 100 tisíc.
„Nejhůře pacientky na celém procesu léčby nesou ztrátu fyzické kondice. Tohle asi může pochopit jenom žena. Představa, že najednou nezvládáte to, co jste dosud zvládala,“ poukázala profesorka Tesařová na tiskové konferenci České onkologické společnosti. „Kvůli ztrátě fyzické kondice se ženám rozpadají rodiny nebo jsou alespoň zásadně narušené. Onkologická léčba je velmi náročná a k tomu stihnout péči o děti, manžela, nakupování, praní, atd., v tom je problém a to jim vadí.“
Změnit by to mohly právě onkorehabilitace. Ženy s nádorovým onemocněním by díky nim už před zahájením léčby najely na rehabilitační režim, který by jim zajistil lepší snášenlivost terapie, a jak profesorka Tesařová nezastírá, i lepší vyhlídky na přežití. „Studie dokazují, že pohyb zařazený do režimových opatření pacientek, které jsou už vyléčené nebo stále v léčbě, snižuje jejich úmrtnost. I pacientky v metastatické fázi navíc mohou zhubnout, zlepšit si kondici, a tak si pozvednout náladu,“ nechal se slyšet lékařka.
Petra Tesařová ale tuší, že jde o běh na dlouhou trať, stejně jako fyzioterapeutka Petra Holubová, která se na onkorehabilitaci specializuje. „Už ve škole nás učili, že na onkologické pacienty se nesahá. To se postupně budeme snažit změnit. Včasné zahájení terapie je totiž zásadní,“ uvedla na tiskové konferenci. „Často se ženy dostanou na rehabilitaci až v rámci lázeňské péče, tedy zhruba tři čtvrtě roku po léčbě, a to je pozdě.“
Tou dobou už u spousty z nich nastanou těžko vratné fyzické změny. Ať už jde o špatně zhojené jizvy, lymfedémy(mízní otoky, které vznikají po operaci na spádových lymfatických uzlinách – pozn. red.) nebo fibrózy (zmnožení vaziva – pozn. red.) po ozařování.
„Až 70 procent žen má po odnětí prsu pocit bolesti, tuhosti a napětí v oblasti podpaží a neví, jak s tím pracovat,“ upozorňuje na tzv. axillary web syndrome (soubor příznaků, které postihují lymfatický systém po operaci uzlin v podpaží – pozn. red.). Napětí v oblasti cévy omezuje rozsah pohybu v ramenním kloubu, přesně jak se to přihodilo Janě Forst. „Přitom takovou věc lze rozcvičit během pár dní. Zlepší se rozsah pohybu a sníží pocit bolesti,“ zdůrazňuje Holubová.
Největším strašákem žen po odnětí prsu je ale lymfedém, který se v případě, že dojde do pokročilejšího stadia, stává nevratným. Zde je tedy včasná rehabilitace kruciální. „Potřebujeme ženy ve stadium nula, kdy ještě není vidět otok. S tím se dá pracovat. Ve stadiu 2 už je to nevratné,“ krčí smutně rameny.
Cílem České kooperativní skupiny pro rehabilitaci v onkologii, jejíž členkou je i profesorka Tesařová, je proto učinit včasnou rehabilitaci dostupnou a automatickou pro všechny onkologické pacienty. „Nyní pracujeme na osvětě a propojení odborníků z oblasti léčby zhoubných nádorů, fyzioterapie a rehabilitace tak, aby se mohla rozvinout vzájemná spolupráce. Následně bude třeba vytvořit doporučení a změny zakotvit ve věstníku ministerstva zdravotnictví, což by se mohlo podařit do konce roku,“ uzavřela Tesařová.
 vyslechla tu nejzávažnější diagnózu. I když léčba rakoviny prsu pro ni byla hodně náročná, netušila, že to možná nejobtížnější ji teprve čeká - a to návrat do normálního života, k tomu, co milovala. V současné době je totiž v České republice onkorehabilitace prakticky neznámé slovo.){kind=link}