Právě jsem vykládala nákup na pás u poklady, když jsem ucítila její pohled v zádech. Stála za mnou v tom svém elegantním šedém kostýmku s dokonalým účesem, který se nerozcuchal ani při sebemenším vánku. Věděla jsem, že mě bude sledovat, prohlédne si každou věc a posoudí ji. A když uviděla ten sýr – ten nejlevnější – už jsem věděla, co řekne. Protože moje tchyně vždycky měla co říct…
Jsme na štíru s penězi
„Opravdu?“ začala tím svým typickým tónem, který vždy předznamenával dlouhou přednášku. „Tohle je teď všechno, co si můžete dovolit?“
Povzdychla jsem si, i když uvnitř jsem vřela vzteky. Někdy dokázala být nesnesitelně protivná. Otočila jsem se a podívala se jí přímo do očí.
„Tohle si můžeme dovolit, Alžběto,“ odpověděla jsem klidně, přestože moje trpělivost byla na hraně. „Ale neboj se, Zuzka je v soukromé škole, jak jsi chtěla…“
Měla ten svůj zvláštní výraz v obličeji. Už jsem viděla, jak se připravuje na odpověď.
„Nejde o mě, jde o ni,“ jako vždy hrála roli starostlivé babičky. „Soukromá škola je pro ni velká šance. Ale Mirko…“ odmlčela se, jako by se opravdu obávala, co řekne dál. „Musí to být nutně na váš úkor?“
Tchyně se nikdy nemusela starat o peníze
Cítila jsem, jak se mi prsty pevněji sevřely na rukojeti nákupního vozíku. Pro ni bylo snadné takhle mluvit, protože se nikdy nemusela starat o peníze. Už léta pobírala solidní důchod a po manželovi, který byl bohatý právník, zdědila spoustu peněz. Ale my – tedy já a můj manžel Petr – jsme měli jen sebe a hypotéku, která nám visela na krku jako balvan.
„Alžběto, tohle bylo tvoje rozhodnutí,“ řekla jsem trochu ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „My jsme ji nechtěli poslat do soukromé školy. Ale víš co? Možná máš pravdu. Možná bychom se neměli tolik obětovat.“
Podívala se na mě s mírným překvapením. Zřejmě nečekala takovou odpověď. Vždycky si myslela, že ví všechno lépe. Že naši situaci zná lépe než my sami.
„Nepřeháněj,“ řekla a podívala se na nákup na pásu. „Soukromá škola je investice. Za pár let ti Zuzka poděkuje.“
Neodpověděla jsem. Vyšla jsem ze supermarketu, Alžběta šla těsně za mnou. Chvíli byla ticho, což pro ni bylo netypické. Většinou nevydržela mlčet dlouho.
„Mohu ti nějak pomoci?“ zeptala se s předstíranou starostlivostí.
Otevřela jsem kufr, abych do něj dala nákup, a ona stála, držela kabelku, jako by její nabídka měla nějaký význam.
Žijeme od výplaty k výplatě
„Ne, zvládneme to,“ odpověděla jsem, přestože to s námi je čím dál horší. Každý měsíc jsme s Petrem rádi, když skončíme pouze na nule. Snažíme se zvládnout velké výdaje: účty, hypotéku a školné za Zuzku. Soukromá škola byla luxus, který jsme si nemohli dovolit. Věděli jsme to od začátku.
„Nesmíte to dítě zkazit,“ říkávala Alžběta. Nechtěla jsem ani pomyslet, jak by reagovala, kdybych jí řekla, že uvažuju o přestupu Zuzky na státní školu. Pravděpodobně by pronesla svou oblíbenou větu: „Dělejte si, co chcete, ale pamatujte, že to odnesete vy a vaše dítě.“ Vždycky věděla všechno nejlíp. A já, hloupá, jsem se jí nechala ovlivnit.
Když konečně odjela na tom svém nablýskaném SUV, vrátila jsem se domů. Petr seděl v kuchyni s notebookem. Pracoval z domova, od té doby, co jeho firma začala šetřit. Věděla jsem, že už nevydělává tolik co dřív, ale nikdy o tom nemluvil. Nechtěl, abych se trápila. Řekla jsem mu, že jsem narazila na jeho matku.
„A jak to probíhalo?“ zvedl obočí.
„Jako obvykle,“ odpověděla jsem a hodila tašky na stůl. „Kritizovala náš sýr.“
Petr se tiše zasmál. „A určitě řekla, že nám Zuzka za to jednou poděkuje…“
Podívala jsem se na něj s úsměvem smíšeným s rozpaky. Dělal si legraci, ale byl to spíš černý humor. Chvíli jsme oba mlčeli. Já vybalovala nákup, on pokračoval v práci. A najednou jsem si uvědomila, jak moc jsme oba unavení. Nejen fyzicky, ale i psychicky…
Jsme z toho všeho vyčerpaní
„Možná…“ začala jsem nejistě. „Možná bychom měli zvážit změnu školy.“
Překvapeně se na mě podíval. V jeho očích jsem zahlédla stín úlevy, jako by to sám chtěl říct, ale neměl odvahu.
„Také jsem nad tím přemýšlel,“ přiznal. „Nemáme na to peníze… Ale na druhou stranu, ta škola jí dává možnosti, které by ve státní škole neměla.“
Povzdychla jsem si a podívala se na účtenku z obchodu. Každý měsíc to byl boj. A nešlo jen o peníze, i když ty byly největším problémem. Byl to také neustálý tlak. Jako bychom museli pořád dokazovat, že jsme dobří rodiče. Jako by úspěch naší dcery závisel jen na tom, kolik peněz jsme schopni do ní investovat.
„Možná bychom se měli zeptat Zuzky, co chce ona,“ navrhla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to správná myšlenka. Bylo jí teprve deset. Mohla se vůbec rozhodnout v tak závažné věci?
Petr přikývl. „Myslíš, že je na takový rozhovor připravená?“ zeptal se a já věděla, že to není otázka o Zuzce, ale o nás. Jsme připraveni přiznat, že možná něco nevyšlo? Že jsme možná udělali chybu?
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale vím, že takhle už dál nemůžeme.“
Oba jsme cítili, že jsme na hraně, a každý další výdaj byl jen dalším krokem blíž k propasti.
O pár dní později jsme si sedli se Zuzkou ke stolu. Měla na sobě své oblíbené tričko s jednorožcem a vesele kopala nohama pod stolem. Netušila, jak důležitý byl ten rozhovor pro její rodiče.
„Zlato, chtěli bychom s tebou o něčem mluvit…“ začala jsem jemně a Petr mě pod stolem chytil za ruku…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
