Do Brna jsem se přestěhoval z malé vesnice. Moji rodiče tvrdě pracují, maminka je uklízečka a táta truhlář. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se za to měl stydět, je to přece poctivá práce.
Dělali si z ní legraci
„Podívej na to! Ten stůl je zase zaprášený,“ stěžoval si Marek a mával rukou nad svým pracovním místem. „A nádobí je pořád špinavé. Možná spěchá, aby stihla mši v kostele.“
„Možná už špatně vidí…“ přidal se posměšně Filip, Markův kamarád z marketingového týmu. „Měli bychom jí asi pořídit brýle.“
Zvuk smíchu se potichu šířil také u dalších stolů. Nikdo neřekl nic, aby se uklízečky zastal. Nebyl jsem výjimkou. Chtěl jsem jim říct, co si myslím o tom, jak se posmívají paní Halině, důchodkyni, která k nám chodí třikrát týdne po práci uklidit. Nedokázal jsem najít odvahu. Byl jsem na sebe naštvaný.
Pracuju tady už šest měsíců a za mizernou výplatu. Říkali mi, že získám neocenitelné zkušenosti, které mi pomohou v kariéře. Kdybych o práci z nějakého důvodu přišel, musel bych se asi vrátit domů a zapomenout na kariéru. Nemohl jsem si dovolit riskovat. Ale kruté poznámky od Marka a Filipa mi nedaly spát a cítil jsem se čím dál hůř, že mlčím.
Rozhodli jsme se jí pomoci
V práci si asi nejlépe rozumím s Gábinou. Často mi vypráví o svém ročním synovi a milujícím manželovi. Gábina je ohromně pozitivní člověk a všichni ji mají rádi. S paní Halinou zachází laskavě snad jenom ona.
„Hele, pojďme sebrat všechny hrnky, co zůstaly na stolech. Ať toho paní Halina nemá tolik,“ navrhla Gábina jednoho dne po práci. Byl to dobrý nápad. Všechno jsme posbírali a naložili do myčky. Ani v kuchyňce nezůstalo nic, co by bylo potřeba umýt.
Filip s Markem stejně druhý den v kuchyňce hlasitě komentovali umyté nádobí.
„Tak co, Filipe, přispěješ na brýle pro Halinu?“
„Jasně, Marku. Vsadím se, že místo toho, aby si je koupila sama, hází všechny peníze do kasičky v kostele.“
„Jo, možná platí za modlitby na zlepšení zraku! Ale Bůh ji asi zatím neslyšel…“
Dostali pořádnou sodu
Smáli se svým primitivním vtipům, ale najednou do kuchyně vtrhla Gábina.
„Marku, tvůj problém není s uklízečkou… Je v tvé hlavě!“ vyštěkla.
„Co je ti do toho?“ opáčil Marek.
„Dobře víš, co tím myslím. Proč říkáš takové hlouposti? Máš nějaké komplexy, které si léčíš tím, že se posmíváš ostatním? Taky máš mámu uklízečku, a tak si potřebuješ něco dokazovat? O to tu jde?“
„Tak se pochlub svojí matkou!“ vykřikl Marek.
„Ráda! Je psychiatričkou v nemocnici. Nemá moc volného času, ale protože jsi tak speciální případ, přimluvím se, ať tě vezme hned!“
„Jdi se léčit sama!“ přispěchal Filip na pomoc svému kamarádovi.
„Možná zařídím léčení i tobě…“ nadhodila Gábina a odešla.
Všechno se změnilo
Drby se rychle rozšířily. Všichni si mysleli, že Gábina je milá a klidná žena. Ukázalo se však, že měla dost posměšků a bila se za paní Halinu jako lvice. Vyjádřila názor, který sdílela většina z nás. Když kluci znovu chtěli začít s poznámkami na účet naší uklízečky, někdo je hned zarazil a ostatní se k tomu přidali. Gábina byla tou dobou na nemocenské, takže jsem jí to všechno řekl, když se vrátila.
„Děkuju, že ses tehdy postavila za paní Halinu. Musím ti něco říct, moje máma je také uklízečka. Chtěl jsem se paní Haliny zastat, ale neměl jsem odvahu,“ přiznal jsem se.
„Idioti jako Marek a Filip mohou vzbuzovat dojem, že nemá cenu se proti nim postavit. Ale já musela něco říct. Moje máma mě to naučila,“ odpověděla.
„Počkej, tvoje máma je taky uklízečka?“ zeptal jsem se zmateně.
„Ne, opravdu je psychiatričkou. Ale ona mě naučila, že nikdo nemá právo se posmívat lidem na nižších pozicích nebo s menšími platy. Hodně to říká o člověku, který se posmívá, a ne o tom, komu se posmívají. Nemohla bych si odpustit, kdybych nic neřekla…“
Od té doby v naší kanceláři všechny vtipy na účet paní Haliny skončily. Co se týče Marka a Filipa, ti firmu opustili. Povídá se, že odešli proto, že tady „pracují jen burani“. Zdá se, že někteří lidé si své komplexy léčí špatným způsobem. Vždy si najdou někoho, na kom si je vybijí, aby nemuseli čelit vlastním nedostatkům. A je na nás, abychom se ozvali…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
