Nikdy nezapomenu na ten den – bylo to dvanáctého dubna. Byla jsem ve druhém ročníku gymnázia a když jsem přišla domů, umírala jsem hlady. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala do kuchyně, abych si ohřála polévku. Právě jsem si nabírala polévku na talíř, když jsem zaslechla bouchnutí dveří.
Byla to máma. Stačil jeden pohled na ni, jak stála ve dveřích, a hned jsem věděla, že se stalo něco hrozného. V očích měla neuvěřitelnou bolest. Zhroutila se na židli, aniž by si sundala kabát…
Můj svět se zhroutil
„Mami, co se děje?“ vykřikla jsem, ale ona mlčela. „Mami, prosím, řekni něco!“ žadonila jsem. „Prosím tě!“
Když mi máma podala papír s tátovými výsledky, nedokázala jsem promluvit. Chvíli jsem jen zírala na ten kousek papíru, razítko doktora a slova „rakovina plic“ se mi rozmazala před očima. „Co? Táta je nemocný?“
„Už nejsi malá holčička,“ řekla máma těžce. „Je ti sedmnáct, můžu ti to říct otevřeně.“
I já se zhroutila na židli, jako by mě opustila veškerá síla. Najednou jsem ztratila chuť k jídlu. Celý další týden jsem nemohla sníst ani sousto. Lékaři říkali, že tátovi zbývá maximálně šest týdnů. Můj svět se zhroutil…
Všechno, co jsem důvěrně znala, se najednou rozpadlo. Jaro ztratilo své barvy. Vzala jsem si volno ve škole, abych mohla tátu navštěvovat během jeho intenzivních chemoterapií. Máma i já jsme se stále upínaly k naději, že osud k němu bude milosrdnější než k jiným, že se mu podaří nemoc překonat.
Když mu dovolili strávit víkend doma, málem jsem zešílela od radosti. Ten čas byl pro mě krátkým návratem k normálu – něčemu, co jsem předtím vůbec nevnímala a nedokázala ocenit. Trávila jsem hodiny u jeho postele, držela ho za ruku. Četla jsem mu nahlas ze Škvoreckého a Rudiše, z těch samých knih, které mi on kdysi četl každý večer.
Můj táta zemřel
Modlila jsem se k Bohu, jak nejlépe jsem uměla. Vždyť jsme s tátou měli tolik plánů. Na podzim jsme opět chtěli jít na túru po Beskydech. Chtěli jsme navštívit malá městečka v Itálii a Španělsku, dohnat všechny filmy a knihy. Ale osud to zařídil jinak. Můj milovaný táta nás opustil.
Po tváři mi nesklouzla ani jedna slza. Hluboko uvnitř jsem se s tím nedokázala smířit. Cítila jsem hořkost, že mě opustil. Byla jsem naštvaná. Když máma každou neděli chodila k tátovu hrobu, vymlouvala jsem se na učení. Neměla jsem chuť tam jít. Bylo to pro mě příliš bolestivé.
„Jak dlouho ještě budeš předstírat, že se nic nezměnilo?“ zeptala se mě máma jednoho dne. „Od té doby, co táta zemřel, uplynulo šest měsíců, a ty jsi ho na hřbitově navštívila jen jednou.“
„Nemůžu tam jít,“ odpověděla jsem. „Prostě to nedokážu. Táta mě zklamal!“
„Je ti sedmnáct, nemůžeš se chovat jako malé dítě,“ řekla máma s narůstající hořkostí v hlase. „Miloval tě, ale musíš pochopit, že nemoc byla silnější než on.“
Samozřejmě jsem to chápala. Ale vůbec jsem netušila, proč jsem to tak popírala a reagovala vztekem místo smutku.
„Táta mi slíbil, že mi pořídí psa,“ oznámila jsem vážně, jako by šlo o věc národního významu. „Říkal taky, že až mi bude osmnáct, dá mi auto.“
„Miluško…“ máma se na mě smutně podívala. „Mám pocit, že se na tebe dívám, a nepoznávám tě.“
Ani já už nepoznávala sama sebe. Bez mámina vědomí jsem se tajně obrátila na psycholožku. Milá paní s culíkem mě nijak nesoudila. Pečlivě mě poslouchala. Poté mi řekla, že všechny mé pocity jsou úplně normální, protože každý se s odchodem blízkého vyrovnává jinak. Vysvětlila mi, že můj vzdor a hněv neznamená, že jsem byla špatná dcera. Poradila mi, abych si tomu dala čas a na hřbitov šla, až to opravdu budu chtít. Musím říct, že se mi díky tomu ulevilo.
Navštívila jsem jeho hrob
O několik měsíců později jsem měla narozeniny. Když jsem odcházela ze školy, sluneční paprsky mě příjemně hřály na obličeji. Byl květen, všude kolem to kvetlo a vonělo. Z nějakého náhlého popudu jsem šla do obchodu koupit svíčku a květiny. Na tátově hrobě ležel starý, zvadlý věnec. Vyhodila jsem ho a dala do vázy čerstvé květiny. Zapálila jsem svíčku a tiše prosila tátu o odpuštění, že jsem na něj byla naštvaná a nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Řekla jsem mu, jak moc mi chybí a jak moc ho potřebuji. Pak jsem se rozbrečela, poprvé od pohřbu.
Když jsem přišla domů, máma byla v kuchyni a připravovala čaj.
„Byla jsem na hřbitově,“ oznámila jsem. „Koupila jsem tátovi kytici jeho oblíbených květin – bílých tulipánů.“
Máma mě pevně objala. Později, když jsme večeřely, zaslechly jsme tiché kňučení a škrábání za vchodovými dveřmi.
„Co to může být?“ zeptala jsem se mámy zmateně.
„Jdi se podívat,“ řekla a naložila si další porci salátu.
Šla jsem ke dveřím a na prahu, v malé krabici, leželo štěňátko – kříženec s černýma očima a lesklým čumákem.
„To není možné!“ vykřikla jsem, když jsem ho zvedla. „Odkud jsi, maličký?“
Štěně mi jemně olízlo na nos a vydalo tiché zakňučení.
Táta splnil svůj slib
„Mami, pojď se podívat!“ zvolala jsem nadšeně.
Máma nemohla věřit vlastním očím, stejně jako já.
„Jak se tu vůbec vzalo?“ zeptala se překvapeně.
Tehdy mi to došlo. „To není náhoda. Táta mi ho poslal. Slíbil, že dostanu psa k narozeninám.“
Ze štěněte se vyklubala fenka. Pojmenovaly jsme ji Besky, podle našich oblíbených Beskyd, kam jsme s tátou chodili minimálně jednou za rok.
Druhý den jsem šla do obchodu, abych jí koupila krmení. Když jsem roztrhla balení, vypadl z něj lístek s textem: „Gratulujeme, vyhráváte auto!“ Nejdřív jsem na tu zprávu jen nechápavě zírala. Jak je to vůbec možné? Auto! Ruce se mi třásly a ani nevím, jak jsem dorazila domů.
„Mami!“ vykřikla jsem nadšeně hned mezi dveřmi. „Vyhrála jsem v soutěži auto!“
Máma si myslela, že si dělám legraci. Uvěřila tomu, až když jsem o tři dny později opravdu dostala klíčky od auta. V tu chvíli mi táta chyběl ještě víc. Došlo mi, že jsem udělala chybu, když jsem za ním tak dlouho nechodila na hřbitov.
„Vyměnila bych všechny dárky světa, jen abych mohla strávit jediný den s tátou,“ přiznala jsem mámě a do očí se mi hrnuly slzy. „Předtím jsem říkala hlouposti, o tom, jak mi táta něco slíbil…“
Máma mě pevně objala. „Chápu, zlatíčko. Ale tvůj táta vždycky dodržel své sliby…“
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
