Ocitla jsem se ve zvláštní situaci. Zjistila jsem, že mě přitahuje můj vlastní tchán. To ale neměl být konec. Fyzické zalíbení posléze přerostlo v zamilování. Sama v sobě jsem zmatená a o to víc mě bolí, že moje okolí mě nechápe. A dokonce se mi posmívají.
Zpočátku to byly jen ty motýlí pocity v břiše, které jsem se snažila zahánět, ale čím více času jsem trávila v tchánově blízkosti, tím silnějšími se stávaly. Jeho úsměv, jeho hlas, a nebo když se mě občas dotkl… Všechno to mi způsobovalo neuvěřitelné vzrušení a překvapivou radost. Ale současně s tím přišla i vlna viny a hanby.
Svět kolem mě se začal hroutit, když se to nějakým, nevím jakým, způsobem rozkřiklo. Moje bezprostřední okolí na mě začalo pohlížet jako na zvrhlou, s předsudky a nepochopením. Cítila jsem se tak opuštěná a zároveň zmatená a ztracená sama v sobě. Potřebovala jsem pomoci, slyšet vlídné slovo a namísto toho se mi dostalo jen výsměchu a pohrdání.
Když ho vidím, nedokážu se ovládnout
Každý pokus o potlačení těchto citů byl marný. Snažila jsem se najít cestu ven, zakazovala jsem si se s ním vídat. Ale na rodinných sešlostech tomu nebylo vyhnutí. Jak můžu, proboha, cítit takové city k muži, který je součástí mé rodiny? Otec mého vlastního muže? Pokaždé, když ho vidím, nedokážu se ovládnout. Mé pocity jsou všem zjevné a já jsem jim jen pro smích.
Cítila jsem se provinile a bylo mi stydno, že se ve mně něco takového vůbec probudilo. Ale copak člověk poručí srdci? Přestože vím, jak absurdní to všechno je, nedokážu na něj přestat myslet. Jeho úsměv, jeho vtip, a vůbec jeho celá přítomnost… Všechno to mi přináší nepopsatelnou radost. Toužím po tom, aby to mohlo být skutečné. Ale vím, že to nejde.
Bojím se o své manželství a svůj vztah s dětmi
A tak žiju ve stínu svého zakázaného citu, toužíc po štěstí, které je nadohled, ale zároveň mimo dosah. Moje láska k němu je pro mě zároveň požehnáním i prokletím, které mi znemožňuje najít skutečnou radost a naplnění v životě. Tohle se nikdy nemělo stát a já to vím. Bojím se o své manželství, svůj vztah s dětmi a svoji pověst. Je to jako bruslit na tenkém ledě, kde každý krok může být fatální.
A tak tiše doufám, že moje okolí po nějaké době přestane bavit se mi posmívat, protože netuší, že to, z čeho si dělají legraci, je skutečné. A také doufám, že po nějaké době utichne ta touha ve mně, která nikdy nemůže být naplněna. Jinak se asi zblázním.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
