Co se vám vybaví, když se řekne: neurochirurg Vladimír Beneš?
To jsou nesmírně důležité osobnosti mého života, i když už jde o tři generace. Nejstarší Vladimír Beneš vedl za mých studií medicíny oddělení dětské neurochirurgie v Motole a na toto pracoviště jsem jako student docházel. Pracoval jsem nejprve jako zdravotní sestra, později, již jako pokročilejší medik, jsem mohl asistovat při operačních výkonech. I o prázdninách. Tam jsem získával první zkušenosti. V té době docent Beneš starší už přednášel v zahraničí a rád se dělil o své poznatky a zážitky. Tato zkušenost během studia medicíny mě utvrdila v tom, že se chci věnovat právě oboru neurochirurgie.

Docent Beneš mi velmi pomohl i po promoci, když jsem sháněl pracovní místo. Shodou okolností v Ústí nad Labem, kde jsem se ucházel o místo na neurochirurgii, působil jeho syn Vladimír Beneš mladší. Když slyšel, že jsem působil u jeho otce jako medik, doporučil mi schůzku s tehdejším primářem Malým a domluvili jsme se, že nastoupím. Jenže mezitím doktor Malý odešel do důchodu a přednostkou se stala primářka Urbánková. Ta mě brala tak, že jsem člověk bývalého primáře, a řekla ne. Já byl celý nešťastný, odjel jsem do Motola a poprosil Vladimíra Beneše staršího, zda by mi napsal potvrzení, že jsem během studií docházel na jeho oddělení. Napsal nádherný dopis, a když si ho doktorka Urbánková přečetla, změnila názor a přijala mě. S paní primářkou jsem pak měl výborné vztahy.To vlastně rozhodlo o tom, že jsem mohl dělat svůj vysněný obor, a za to jsem profesoru Benešovi staršímu vděčný. A jeho syn byl také pro mě dosti zásadním člověkem.

Co se vám vybaví, když se řekne: neurochirurg Vladimír Beneš?
To jsou nesmírně důležité osobnosti mého života, i když už jde o tři generace. Nejstarší Vladimír Beneš vedl za mých studií medicíny oddělení dětské neurochirurgie v Motole a na toto pracoviště jsem jako student docházel. Pracoval jsem nejprve jako zdravotní sestra, později, již jako pokročilejší medik, jsem mohl asistovat při operačních výkonech. I o prázdninách. Tam jsem získával první zkušenosti. V té době docent Beneš starší už přednášel v zahraničí a rád se dělil o své poznatky a zážitky. Tato zkušenost během studia medicíny mě utvrdila v tom, že se chci věnovat právě oboru neurochirurgie.

Docent Beneš mi velmi pomohl i po promoci, když jsem sháněl pracovní místo. Shodou okolností v Ústí nad Labem, kde jsem se ucházel o místo na neurochirurgii, působil jeho syn Vladimír Beneš mladší. Když slyšel, že jsem působil u jeho otce jako medik, doporučil mi schůzku s tehdejším primářem Malým a domluvili jsme se, že nastoupím. Jenže mezitím doktor Malý odešel do důchodu a přednostkou se stala primářka Urbánková. Ta mě brala tak, že jsem člověk bývalého primáře, a řekla ne. Já byl celý nešťastný, odjel jsem do Motola a poprosil Vladimíra Beneše staršího, zda by mi napsal potvrzení, že jsem během studií docházel na jeho oddělení. Napsal nádherný dopis, a když si ho doktorka Urbánková přečetla, změnila názor a přijala mě. S paní primářkou jsem pak měl výborné vztahy.To vlastně rozhodlo o tom, že jsem mohl dělat svůj vysněný obor, a za to jsem profesoru Benešovi staršímu vděčný. A jeho syn byl také pro mě dosti zásadním člověkem.