Martin je celou dobu manželce věrný, přesto je Lucie neustále ve střehu. Letos se obzvláště vyznamenala. Zakázala mu jít na třídní sraz ze střední školy.
„Kdo ti volal?“ ptala se na mě manželka. Usmál jsem se a odpověděl, že kolega. Jsem ženatý patnáct let a stále jsem si na Luciinu žárlivost nezvykl.
Přitom Lucie nemá jediný důvod žárlit. Poznali jsme se v době, kdy jsme oba měli nějaké zkušenosti z jiných vztahů. Rok jsme spolu randili a pak se vzali. Lucie byla a je pěkná žena. Je pracovitá, skvělá máma našich dětí, usměvavá a empatická. Jen kdyby neměla tu jednu jedinou nepříjemnou vlastnost: žárlí na mě. Neustále mě kontroluje, občas má rýpavé poznámky a často mi telefonuje do práce.
V životě jsem si užil svoje a v mládí se dostatečně vybouřil. Nemám potřebu Lucii podvádět. Nechci. Moje rodina je pro mě vším a jsem opravdu rád, že máme dvě zdravé děti, hezké bydlení, teplé večeře a zajímavé víkendové programy. Já i Lucie se snažíme, abychom to doma měli co nejkrásnější. Drtivou většinu času strávím po příchodu z práce doma. Věnuji se dětem nebo pracuji na zahradě. Často si s Lucií otevřeme lahev vína a povídáme si.
Manželka neustále vyzvídá, zda jí nejsem nevěrný
Po čase jsem začal manželku podezírat, že veškeré hovory jsou pro ni jen zdrojem informací. Co na sebe neprozradím sám, zjistí si skrz rafinovaně položené otázky. „Ty jsi moje špionka, ty tvoje dotazy jsou opravdu nenápadné,“ často si ji dobírám. Nicméně funguje nám to i v posteli, a tak se nad tento její nedostatek snažím povznést. A přiznám se, do určité míry mi to její žárlení dělá dobře. Záleží jí na mně. Jenže Lucka to často přehání.
Nejvíc mě kdysi vytočila tím, že mi lezla do mobilu. To jsem vyřešil bezpečnostním kódem. Tenkrát samozřejmě nic nenašla, ale i bezvýznamná odpověď kolegyni na pracovní dotaz vzbudila v Lucii nebývalou negativní emoci. Když jdu jednou za čas s kolegy na pivko, Lucie je schopná mi prohrabat kapsy u bundy a kalhot. Rafinovaně si počká, až jdu do koupelny, a pak provede kontrolu. Minulý víkend jsem měl sraz ze střední a to se Lucie obzvláště vyznamenala.
„Já ti říkám, že tam nepůjdeš. Bude tam ta tvoje velká školní láska a já vím, jak to po alkoholu dopadá. Nenechám si rozbít rodinu. Martine, myslím to vážně. Prostě ne. Já taky na sraz nepůjdu, až ho budeme mít,“ křičela Lucie. Opakovaně jsem jí zkoušel po dobrém vysvětlit, že se není čeho obávat. V klidu jsem jí řekl, co pro mě ona a rodina znamenají a nikdy neudělám nějakou blbost, která by to vše ohrozila. Marně. Lucie si neustále jela tu svoji.
Dopadlo to tak, že jsem na ten sraz fakt nešel. V koutku duše vím, že to byla chyba, že by mě manželka neměla takto omezovat, ale když jsem viděl její zoufalství, ustoupil jsem. Jen mám strach, aby mi příště neztropila scénu ohledně pivka s kolegy. Nedokážu předvídat, zda se ta její žárlivost nebude stupňovat.
Nejhorší je, že nemám vyjednávací páku. Lucie jde po práci hned domů a tam je s dětmi. Kolikrát jsem jí navrhnul, aby někam zašla s kamarádkami. Nechce. Je doma ráda, ale já k životu občas vypadnout a pokecat s chlapama potřebuju. V zimě se chystají na lyže a moc rád bych jel taky. Jenže předpokládám, že nedostanu povolení. Nestěžuju si, mám se dobře. Jen by moje žena nemusela být tak extrémně žárlivá.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
