Marta se před deseti lety rozvedla. Asi po půl roce jí začal nadbíhat o generaci starší soused. Když ho Marta slušně odmítla, urazil se a dodnes jí při pozdravu dává najevo své zhrzení.
Cestou domů jsem na konci ulice zahlédla souseda, který mi kdysi nadbíhal. Rychle se ke mně blížil na kole a už jsem nestihla zmizet na zahradě. Velice stroze mě pozdravil a jako vždy u toho nasadil pohrdavý výraz.
Když jsem se rozvedla, byla jsem v nejlepších letech. Štíhlá s dlouhými světlými vlasy. Ač jsem uvnitř byla rozbitá na kusy, musela jsem kvůli dceři fungovat. Jen díky pocitu zodpovědnosti jsem nepříjemné období překlenula. Pozorovala jsem na sobě, že mi každým měsícem bylo psychicky lépe a lépe. Vše si sedalo, zajely jsme si řád, ve kterém budeme fungovat, a život se mi pomalu vracel k normálu.
Toho okamžitě využil můj soused, který byl také rozvedený. Vůbec jsem ho jako muže nevnímala. Byl o generaci starší a posledních dvacet let si nepamatuji, že bych ho viděla se usmát. Působil na mě jako nerudný dědek. Měl tu smůlu, že velmi brzy zešedivěl, což mu na vzhledu nepřidalo. Zkrátka byl naprosto mimo mé zorné pole, co se potenciálních partnerů týče.
„Hele, ptal se mě na tebe soused. Vyzvídal, zda už jsi rozvedená a jestli jsem si nevšimla, zda k tobě někdo nový nejezdí,“ smála se moje kamarádka a shodou okolností také sousedka. Řekla mu, že rozvod proběhl a že nikoho nemám. Na to prý jen stroze podotknul, že si rozmyslí, zda se o mě bude ucházet. Na to konto jsem vyprskla smíchy: „To je materiál!“ Bylo mi jasné, že si o sobě dost myslí.
Soused bydlí v domě společně s rodiči. Jedná se o velkou vilu a rodina je evidentně solventní. Pobavila mě představa, jak soused s rodiči přemýšlí, zda mi prokáží tu čest být přítelkyní pana Bubáka. A o to jsem rozhodně nestála. Ani náhodou. Jenže mě čekal dost nepříjemný měsíc. Soused mi neustále nadbíhal. Jako náhodou jsem ho potkávala, když jsem venčila psa. Když jsem byla s dcerou na hřišti, jel náhodou kolem a zastavil se na kus řeči.
„Viděla jsem tě s Bubákem, když jste byly na hřišti. Vypadá jako tvůj děda. Moc se k sobě nehodíte,“ rýpala do mě kamarádka. Svěřila jsem se jí s tím, že na souseda všude narážím a rozhovory s ním mi lezou na nervy. Nechci se s ním bavit. Neustále se jen vytahuje, co si koupil, a poslední dobou hodnotí můj vzhled. Naposledy mi vytkl, že se na něj málo usmívám a měla jsem účes, který mi víc slušel.
A pak to přišlo. Na rovinu mi řekl, že po našich rozhovorech nabyl dojmu, že bych mohla být jeho partnerkou. S poděkováním jsem odmítla. Soused se urazil. Naskočil na kolo a odjel. Už je to deset let a já neustále cítím z jeho strany uraženou ješitnost, kterou mi dává ostentativně najevo. Jeho výraz mluví za vše. Pohrdá mnou. Došla jsem do nejužšího výběru a dovolila si odmítnout. Dnes už je to postarší muž s postavou kost a kůže, ale zlý výraz v obličeji mu zůstal.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
