Můj nový přítel
byl prvním člověkem, kterému jsem otevřela svou třináctou komnatu. Celý život
jsem měla hrůzu z uzavřených, přeplněných prostor. V plném autobuse, vlaku, ale
později i v divadle jsem propadala panice, a to se vším všudy! Bušilo mi srdce,
těžko se mi dýchalo, potila jsem se. Během let jsem si vypracovala různé „únikové
strategie“, jak se takovým místům vyhnout. Dokonce jsem se s prvním mužem
přestěhovala na vesnici! Jenže pak jsem se rozvedla a potkala Petra. Samozřejmě
jsem chtěla, aby mě vnímal jako silnou a sebevědomou ženu, jenže mé strategie jednoho
dne selhaly.
Uměla jsem to
skrývat, ale…
Naše první měsíce
byly nádherné, děti mám velké, práci klidnou, měla jsem na vztah hodně času.
Petr byl pozorný, milý a moc o mě stál. Dny s ním plynuly velmi šťastně. „Nezajedeme do Prahy na muzikál a večeři, rád bych tě pozval?“ navrhl třeba. Ráda bych
jela, jenže muzikál bych prostě nezvládla, a tak jsem „byla nachlazená“.
Když vymyslel
víkendový výlet, ihned jsem nabídla, že pojedeme mým autem. Rád to přijmul, byl
řidič z povolání, a když nemusel řídit, byl rád. Všechno jsem zvládala
uhlídat – až do onoho osudného dne, kdy jsem nad sebou ztratila kontrolu.
„Dneska pojedeme vlakem, vyhrál jsem celodenní jízdenky po celých Čechách zadarmo, musíme to využít,“ řekl Petr, když
jsme plánovali víkend. Tehdy prostě nešlo vycouvat, doufala jsem, že vlak ráno
nebude tak plný. Ve chvíli, kdy jsme nastoupili, mě polilo horko – vlak byl
plný fotbalových fanoušků, mířících přes půl republiky na jakýsi zápas…
Šla jsem s pravdou ven
Vlak se dal do pohybu, lidé se mačkali, hlučeli a já cítila, jak se o mě pokouší panika. „Je ti dobře?“ zeptal se Petr, když si všiml, že jsem bledá a šíleně se potím. Přikývla jsem, ale v hlavě mi znělo jediné: „Utíkej!“ Na další zastávce jsem jednoduše vyběhla z vlaku. Přítel se dral za mnou. Venku jsem se sesypala. Slzy mi stékaly po tvářích a třásla jsem se.
„Marti, co se děje?“ ptal se zděšeně. Seděla jsem na zemi, klepala se a snažila se odpovědět.
„Já… já to nedávám, Petře. Mám prostě strach z malých prostor plných lidí. Nemůžu dýchat a je mi strašně.“
Konečně jsem to vyslovila! Už jsem to
nemohla dál skrývat. Petr se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ ptal se klidně. „Mohli jsme hledat způsob, jak to zvládnout spolu.“
Učím se s tím žít
Můj „coming out“
nás sblížil. Petr se mě neptá, proč nejdu do kina nebo proč nechci jet autobusem.
Ví, že je to pro mě nesmírně těžké. Učím se, že nemusím předstírat, že jsem
silnější, než ve skutečnosti jsem.
To, že jsem mu
dokázala říct pravdu, mě osvobodilo. Vím, že moje fobie nezmizí přes noc, ale
už se jí tolik nebojím. Začala jsem dokonce chodit na terapie a hlavně mám po
boku někoho, kdo mě podporuje, respektuje a chápe.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
