Zvyšující se náklady na život pociťuje každý, a rodiny s dětmi zvlášť. Marta chce dopřát svým dětem, co jen může, ale poslední školní výlet byl i pro její rodinu čára přes rozpočet. Pomoc přišla ale nečekaně.
Když mi přišla ze školy zpráva o plánovaném školním výletu, podívala jsem se na částku, kterou bylo třeba zaplatit, a v krku mi vyschlo. Bylo to pár stovek na dítě – nic dramatického, dřív bych nad tím mávla rukou. Jenže teď mám tři děti a všechny se na výlet těšily. Už týdny o tom doma mluvily, plánovaly, co si vezmou s sebou, a představovaly si, jak budou s kamarády trávit den mimo školu. Jenže ta částka, byť se zdála malá, se pro nás najednou stala nepřekonatelnou překážkou.
Vždycky jsem se snažila zvládnout všechno sama. Nikdy jsem nechtěla, aby mé děti pocítily, že na něco nemáme. Ale realita posledních měsíců mě přinutila přijímat tvrdá rozhodnutí. Ceny potravin, energií, školních pomůcek – všechno se zdražilo a náš rozpočet už neměl žádné rezervy. S manželem jsme si oba našli druhou práci, abychom pokryli základní potřeby. I přesto jsme počítali každou korunu, obzvlášť teď, když nám hrozilo, že nám zvýší nájem.
Začala jsem si sepisovat, kde bych mohla ještě ušetřit. Zrušili jsme všechny „zbytečnosti“ – rodinné večeře venku, narozeninové oslavy, výlety na víkend. A teď, když přišel školní výlet, musela jsem udělat to, čeho jsem se obávala. Dětem jsem oznámila, že nepojedou.
Viděla jsem jejich smutek a cítila se strašně. Snažila jsem se to vysvětlit tak, aby tomu rozuměly, aby věděly, že to není jejich vina. Ale vysvětlit dítěti, proč nemůže jet s kamarády na výlet, když vidí, že všichni ostatní jedou, bylo hrozné. Cítila jsem, že jsme jako rodiče selhali.
Další dny byly pro mě těžké. Viděla jsem na dětech, že se snaží tvářit statečně, ale ve vzduchu visela ta hořkost. Když mi pak jeden večer zazvonil telefon, čekala jsem leccos, ale rozhodně ne maminku spolužačky mé nejstarší dcery. Byla jsem zmatená, když mi začala mluvit o školním výletu. Myslela jsem si, že je to nějaké nedorozumění, ale rychle jsem pochopila, co se děje. „Když tady Žofka byla minulý týden, byla smutná, že nemůže jet na výlet. Obvolala jsem pár dalších rodičů a vybrali jsme peníze.“
Ihned jsem chtěla odmítnou. Nejsme přece případ pro charitu, ale paní se rozpovídala, že nejsme jediní, že takových dětí je teď víc a oni vytvořili sbírku, kam přispěli třeba i zaměstnavatelé, aby dětem výlet pokryli. Chtěli pomoct i dalším, kteří na tom byli podobně, ale možná o tom nikdy nahlas nemluvili.
Ten pocit úlevy a vděku byl obrovský. Najednou jsem si uvědomila, že nemusím být na všechno sama. Že kolem sebe mám lidi, kteří chápou, jaké to je, když se ocitnete v situaci, kdy i drobné výdaje mohou být neúnosné. Pomoc nepřišla z nějakého velkého systému nebo instituce, ale z komunity lidí, kteří se rozhodli navzájem podpořit. „Dneska pomůžeme my a až budete moct, pomůžete zas někomu dalšímu.“
Mé děti na ten výlet nakonec jely. A když jsem je sledovala, jak odjíždí s ostatními, uvědomila jsem si, že zážitky, které bych jim sama nemohla dopřát, jim umožnila laskavost druhých. Znovu jsem získala víru v to, že lidé dokážou táhnout za jeden provaz, když je to nejvíc potřeba. Tento pocit mě zasáhl více než jakákoliv finanční pomoc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
