Když jsem poznala Marka, neměla jsem zrovna nejlepší období svého života. Pár dní předtím mě opustil přítel a k tomu jsem přišla o práci. A nevypadalo to, že bych brzy sehnala jinou.
„Co teď budu dělat?“ stěžovala jsem si kamarádce do telefonu. „Poslední dobou mi vůbec nic nevychází,“ dodala jsem plačtivě.
Pak jsem si řekla, že si musím zlepšit náladu. Od dětství jsem měla ve zvyku, že když mě něco trápilo, potřebovala jsem se z toho fyzicky vybít. Jízda na kole mi pomáhala uniknout chmurným myšlenkám a aspoň na chvíli zapomenout na starosti.
Narazili jsme na sebe
Když jsem pádila na dvou kolech a vlasy mi divoce vlály, připadalo mi, že žádný problém pro mě není příliš velký, abych ho nezdolala. Možná proto jsem si toho druhého cyklisty všimla až příliš pozdě.
„Dávej pozor! Jak to jezdíš! Chceš se zabít?“ ozval se rozčilený hlas.
Srážce jsme se vyhnuli jen díky tomu, že neznámý cyklista na poslední chvíli změnil směr.
„Promiň,“ vykoktala jsem.
Pak jsem se podívala do jeho očí… a bylo to. Do Marka jsem se zamilovala na první pohled a už tehdy jsem věděla, že to bude láska na celý život.
„Jako omluvu ti koupím zmrzlinu,“ navrhla jsem s úsměvem.
Zpočátku vypadal překvapeně, ale po pár vteřinách se na jeho obličeji objevil úsměv. A tak jsme společně vyrazili do nejlepší cukrárny ve městě. Byla to první z mnoha našich návštěv té cukrárny. Považovali jsme ji za „naše místo“. Právě tam jsme spolu strávili první hodiny našeho vztahu a tam jsme si o něco později vyznali lásku…
Chtěl, abychom spolu bydleli
„Budeme spolu navždy,“ přesvědčovala jsem kamarádku.
Ona mi však radila, abych s takovými prohlášeními byla opatrnější. „Nikdy nevíš, co ti život přinese…“ řekla filozoficky.
Ale já byla přesvědčená, že s Markem strávím zbytek svého života. On to viděl stejně. Vyznal mi lásku a o pár týdnů později navrhl, abychom spolu bydleli.
„Nemůžu,“ řekla jsem smutně.
Nebylo to tak, že bych nechtěla. Prostě jsem si nemohla dovolit přispívat na nájem a nechtěla jsem, aby mě musel živit. Raději jsem bydlela u rodičů. A navíc mi bylo trapně, že jsem taková smolařka, která nemůže najít slušné zaměstnání.
„Neblázni,“ zasmál se, když jsem mu řekla, jak se cítím. „Nejsi žádná smolařka,“ ujistil mě.
A pak slíbil, že mi pomůže najít práci.
Představil mě svému otci
O pár dní později mě seznámil se svou sousedkou, která vlastní dopravní firmu. Ukázalo se, že hledá sekretářku a já splňovala její požadavky.
„A navíc budeš pracovat s mým tátou, který tam dělá obchodníka,“ řekl Marek.
Hned jsem navrhla, aby mě představil svému otci. „Na co čekat? Stejně brzy budeme rodina,“ dodala jsem s úsměvem. Marek se jen zasmál a slíbil, že mě o víkendu vezme za tátou, abychom se seznámili.
Nemohla jsem se toho dne dočkat. Ale když jsem se konečně setkala s Markovým otcem, připadalo mi, jako bych dostala ránu do hlavy. Přede mnou stál muž, který vypadal dokonale. Byl vysoký, svalnatý a neskutečně mužný. A měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
„Říkej mi Kryštof,“ pronesl hlubokým hlasem.
Po zádech mi proběhl mráz. V tu chvíli jsem věděla, že mám velký problém. Během večeře jsem zjistila, že Markův otec je rozvedený už několik let a od té doby si nenašel žádnou ženu.
„Asi mi žádná žena dostatečně nezamotala hlavu,“ řekl s úsměvem, když jsem se ho jemně zeptala, proč je stále sám. Zároveň mi věnoval úsměv, který jsem měla před očima ještě dlouho…
Z jeho táty jsem šla do kolen
V práci jsme se potkávali jen občas. Ale když už jsme na sebe narazili, nemohli jsme ze sebe odtrhnout oči.
„Můžu tě pozvat na kávu?“ zeptal se mě jednoho dne. A i když jsem věděla, že bych neměla, souhlasila jsem.
Ten den mezi námi k ničemu nedošlo. Ale hluboko uvnitř jsem už věděla, že jeho kouzlu nebudu schopná odolat. A nemýlila jsem se. Po další kávě jsme skončili v hotelu, kde jsme strávili velmi vášnivou noc. Když se mě Marek druhý den zeptal, kde jsem byla, zalhala jsem, že u kamarádky. Nedokázala jsem mu říct pravdu. Ve skutečnosti jsem ani nechtěla, protože jsem věděla, že by mu to zlomilo srdce.
Snažila jsem se poměr s Kryštofem ukončit, ale nešlo to. Ještě několikrát jsme se setkali a pokaždé jsem si říkala, že to bude naposledy.
„Lituješ toho?“ zeptal se mě jednou, když jsme leželi v posteli.
„Ne,“ odpověděla jsem. Ale to neznamenalo, že jsem neměla výčitky svědomí. Dobře jsem věděla, že kdyby Marek zjistil, že mám poměr s jeho otcem, nenáviděl by mě. Nechtěla jsem ho ztratit, protože jsem ho opravdu milovala. Ale zároveň jsem se nedokázala přestat stýkat s jeho tátou.
„Musíme s tím přestat,“ řekla jsem Kryštofovi, když mi o několik dní později zavolal a navrhl, abychom se sešli.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.
Řekla jsem ano, i když jsem si tím nebyla vůbec jistá. Věděla jsem, že to bude nejtěžší rozhodnutí mého života. Marka miluju a myslela jsem si, že jeho táta mě přitahuje jen fyzicky. Jenže to patrně je trochu jinak. Je možné milovat dva muže najednou?
Vyznal mi lásku
Bez Kryštofa jsem dokázala vydržet jen pár týdnů. Pak jsem mu zavolala a domluvila si s ním schůzku.
„Věděl jsem, že ti budu chybět,“ řekl a hned mě začal svlékat. Neměla jsem to dělat, ale nedokázala jsem si pomoct.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se mě Kryštof pozdě v noci, jako by mi četl myšlenky.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. A zatímco jsem přemýšlela nad tím, co bude dál, Kryštof řekl něco, co všechno změnilo.
„Miluju tě. Chci být s tebou…“
Podívala jsem se na něj nevěřícně. Až dosud jsem si myslela, že mě bere jen jako krátkodobé povyražení. Ale teď se ukázalo, že je v tom víc. Netušila jsem, co mám odpovědět. Možná jsem doufala, že to rozhodnutí udělá za mě.
„To ty se musíš rozhodnout…“ řekl tiše a podíval se mi do očí.
Už několik dní přemýšlím, co mám udělat. Miluju Marka a nedokážu si představit život bez něj. Ale miluju i Kryštofa. I když to zní zvláštně, opravdu nevím, s kým chci být. Nemůžu být s oběma. Nejhorší je, že ať se rozhodnu jakkoliv, jeden z těch úžasných mužů bude trpět. A i když bych nejraději nedělala vůbec nic, vím, že to těžké rozhodnutí budu muset dříve nebo později stejně učinit…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
